V. V moři temna.

Blíženko věčnosti, té přesvaté!

Hvězd rodičko! jak vážna jsi a temna!

Jak mohyla se kleneš černozemná,

v níž leží světy spánkem objaté.

Ty vlasti duchů! sotva pojaté

máš souzvuky, jak ruka přetajemná –

jak anděla to smrti ruka jemná

by sáhla v žití struny napjaté.

Dech jeho vlá, s tvým dechem splývá tiše,

a jak tvá tma ty hvězdy kol a kol,

tak objímá ves život smrti říše...

I věřím přec, že svatý žití bol

též hvězdou jest v tom velkém noci moři,

kde smrť a věčnosť nestvořeny tvoří.