V. Valašská svatba.

Na prahu hosté,

v komoře hosté,

muzika sladká

v předsíni prosté.

Družičky bílé

házejí kvítí,

dávají hostům

vínečko píti.

Vínečko píti,

koláče bráti,

muzika k tomu

musí tuš hráti.

Nevěsta bledá

šáteček hledá,

veselý ženich

plakať jí nedá.

Veselím rdí se

jako červánek,

ona je tichá

jako beránek.

Tatíček žehná,

matička pláče,

družička s družbou

výská a skáče.

Požehnej, matičko,

naposled své dceři,

dříve než překročí

práh domovních dveří.

Práh domovních dveří,

malovaná vrata,

kde libě zkvétala

má svoboda zlatá.

Má zlatá svoboda

růžemi voněla,

ale dnes, můj Bože,

k nebesům vzletěla.

K nebi odletěla,

chvěla perutěmi,

z křídel padaly jí

zlaté brky k zemi.

Ráda bych ji, ráda

za peruti jala,

ale ruce moje

láska slibem spjala.

Ráda bych já, ráda

pustila se za ní,

ale bratr nedá

a sestry mi brání.

Ráda bych ji, ráda

zavolala zpátky,

ale milý tiskne

na rty pocel sladký.

Kdy by jiskra v oku.

v střelu se změnila,

mrštila bych po ní,

v srdce ji ranila.

Že by raněna zpět

do klína mi padla.

pak bych vonné růže,

na ránu jí kladla.

Vonné růže kladla,

chovala ji v klíně,

po lukách vodila

a po doubravině.

Pohledy jejími

srdce bych blažila –

tak bych si panenské

svobody vážila!

Požehnej, matičko,

naposled své dceři,

než překročí navždy

práh domovních dveří!

Tatíčku, tatíčku,

lejte požehnání

na hlavičku moji

z pracovitých dlaní.

Na hlavičku moji,

věncem ovinutou

vonným rozmarinem

a svatební rutou.

Uctivě děkuji

za vše dobrodiní,

kterých jsem zažila

zde v otcovské síni.

Za vše dobrodiní

i za všechnu péči,

za slovíčko každé

bohumilých řečí.

Za každičký úsměv

bohumilých retů

stokráte vám odplať

nebeských Pán světů!

A teď, bílé družičky,

roňte na mne slzičky,

sypte na mne růžičky.

A vy, štíhlí mládenci,

zapějte mi o věnci

a svatebním růměnci!

Ó nepůjdu spíše

z té otcovy chýše,

dokud lipky nepozdravím,

nad vraty co kníše.

Nejméně juž sto let

haluzí tvých rod

stínem obestýlá

domku toho vchod.

Nejméně juž sto let

list, květ padá s nich

do kolejí dvorka

četných, písečných.

A sto nových prchne

dlouhých let a dní,

nežli v cestu hodíš

květ svůj poslední!

Lípo, lípo, lipečko,

jak se tobě odvděčíme –

jak se spolu rozloučíme?

Tys dnes plno zlatých květů

na cestu mi nasela...

Lípo, lípo, těmi květy

snad jsi pro mne slzela?

Neplač, já jsem vesela,

dneškem šťastna docela.

Leč věř, budu teskniť jistě

po tvém šumajícím listě,

po tvém květném pozdravu,

jejž mi házíš na hlavu.

Lípo, lípo, lipečko,

komu tebe zanechám,

až k milému odjechám?

Vím! můj bratr nejmladší

bude tě míť nejradší.

Miluje tvůj vonný list,

on z nich bude písně čísť.

Až oděješ hlavu v květ,

on ti písně bude pěť.

Pěť je bude ptáčeti

a milému děvčeti.

A teď ústa svěří

něco růžovému keři:

Odpusť, drahý!

O svůj lupen,

vonnou růži,

rosný pupen,

dnes na můj svatební den

žes byl zlúpen.

Však jsem vždycky tebe

věrně zalévala,

citu svého nebe

tobě odkrývala,

tvůj růžový květ

jak miláčkův ret

celovala.

Teď má sestra malá

tvoje květy rudé

milovati, celovati,

zalévati bude.

Růži, vzácnou květin paní,

ráda ruka k retům sklání.

Ráda ku ňadrům ji nese,

když se srdce touhou třese.

Ráda do vlasů ji klade

na znamení lásky mladé.

Před růžičkou, květin paní,

rádo děvče šíji sklání.

Jí by panenské své čelo

věčně okrašlovať chtělo.

Dívčí srdce by si přálo,

by se růži podobalo.

Růži bílé, plné vůně,

k níž svět celý láskou stůně.

Růži vonné, plné rosy,

o kterou svět celý prosí! –

Jak bych se, slepičky, zdržela,

bych vám též slovo, dvě neděla?

Vy jste z ruky mojí

sladké krmě braly:

žita klásek zralý

chutě zobávaly.

Všeho ochutnaly,

co dobrého růstá,

z úst mých sladká sousta

braly jste si zhusta.

Jako zlatý oblak

jste se chumelily,

když jsem drobila vám

krajíc chleba bílý.

Jako temná chmura

bouřily jste v dvoře,

když jsem házela vám

zlaté zrní spoře.

Teď je konec všemu

rozdávání mému:

moje sestra mladší

sousta ještě sladší

snad vám bude dávať,

do klína vás brávať,

s vámi sobě hrávať!

Ještě svojim kravkám

jsem nic nevzkázala,

a přec jsem tak ráda

pro ně trávu žala,

zabloudila s nimi

často do jetele,

v písních odkryla jim

duši, srdce celé.

Ony moje vzdechy

jenom slýchávaly,

které se mi někdy

z mladých ňader draly.

Ony jenom byly

jedinými svědky

čtveráctví mnohého

a milostné pletky.

Ony radostí mou,

pýchou mojí byly,

když jak lesklé zlato

z chléva vykročily,

a návsím se statně

bralo celé stádo:

každé oko na nich

spočinulo rádo,

mnohé se zálibou,

mnohé závistivě,

dokud nezmizely

na zelené nivě.

A když večerem se

z pole navracely,

všechny hospodyně

s prahu pohlížely,

jak za kravkou kravka

jak tlum laní kráčí

a vemeno bílé

sotva unesť stačí.

A že kravky ráda mám,

na každou si zavolám:

Stračeno, březulo,

kraseno, černulo,

křížano, květuše,

strojano, maluše,

vrběno, malino,

hafero, kalino,

z jetele a trávy

buďte tu vždycky zdrávy,

vždy ať od vás stéká

tok bílého mléka

jako živná řeka!

Ještě té jabloňce

ret můj pozdrav složí,

a pak se již půjdem

modlit ve chrám boží.

Jabloňce starušce

pohlednu do tváří –

a pak mne můžete

odvesti k oltáři.

Jabloňko, jabloňko,

celá jsi shrbena

od hojných jablíček

sladkého břemena.

Celá jsi shrbena

a přece vesela,

jako bys životem

po růžích kráčela.

Tvé plody krásné jsou

a plny sladkosti,

jako bys neznala

života hořkosti.

A třeba hořkosti

poznalas také dosť,

přece si měníváš

jablíčka ve sladkosť.

Od tebe, ach, ach, jablonečko milá,

ráda bych se věru! naučila

života trudy a trpkosti

měniti v medové sladkosti!

Jabloňko rozmilá,

za tvoje jablíčka

získám ti v ochranu

staršího bratříčka.

Za vedra letního

vodou tě poleje,

za mrazu zimního

v slamný plášť oděje.

Dobře ti prospěje,

buď dobré naděje!

Ty svatební zvony

vynutí na cestě

blažené nevěstě

z hrdla vzdechů hlasných,

z očí slzí jasných

miliony.

Ty svatební zvony

sto radostí zbudí

v ženichově hrudi.

Srdce jeho nutí

v slastné zavýsknutí,

ústa k celování,

ruce k objímání.

Ty svatební zvony

celé tlumy hostí

vábí k veselosti,

rodiče k úsměvu,

mládence do zpěvu

a dívenky větší

do medových řečí.

Slavné zvonů znění

jako kouzla, čáry

v dvé hrdliček mění

ty manželské páry.

Stařec jako dítě

poskakuje hbitě,

rozplývá se v citě,

jak panenská jabka

rdí se každá babka,

k mládencům se tulí,

ústa v pocel špulí.

Ty svatební zvony

srdcí miliony

k cukrování ladí,

stáří mění v mládí,

v úsměv každý smutek

jak čarovný prútek.

K těm svatebním zvonům,

k nevěstiným stonům,

jako rosa k růži

muzika se druží.

Hudců hbité ruky

čárné loudí zvuky

z houslí, ze cimbálu:

zvuky polo v žalu,

polo v slasti tonou,

kvetou růží vonnou

a hvězdami hasnou.

V tuto vřavu hlasnou

píšťala a flétna

roní slova vzletná,

roní slova vřelá,

jak z mládcova čela,

když tok krve řine

a on za vlasť hyne;

roní toužná slova,

jaká jenom chová

ta hruď Valachova,

ten lid na Bezkydě,

zrozen v slzách, bídě!

Hrej, muziko, hrej,

písně rozdávej!

Nevěstě mé nejmilejší

zahrej píseň nejpěknější.

Hrej, muziko, hrej,

písně rozdávej!

Matku, bratra, sestru milou

obdař písní – růží bílou.

Hrej, muziko, hrej,

růže rozdávej!

Každá družka, mládeneček,

ať dostane pupeneček.

Hrej, muziko, hrej,

růže rozdávej!

Všechny známé, všechny hosty

poděl perlami a stkvosty.

Hrej, muziko, hrej,

perly rozdávej!

Známého i neznámého

poděl z klína bohatého.

Hrej, muziko, hrej,

zlato rozdávej!

Příteli i nepříteli

do ňader hoď poklad stkvělý.

Hrej, muziko, hrej,

růže rozdávej!

Písně, co ti zbudou v klíně,

rozdej ptačí drobotině,

vysyp dětem po dědině.

Hrej, muziko, hrej,

růže rozdávej!

Z chaloupky se svatba brala,

hudba růže rozdávala.

Dědinou se svatba brala,

hudba perly rozdávala.

Do chrámu se svatba brala,

hudba zlato rozdávala.

Před oltářem svatba stála,

hudba slzy rozdávala,

nevěsta se rozplakala.

Ustaň, ustaň, muzičko,

sic mi zlomíš srdíčko,

jako prudké bouře let

útlý liliový květ.

Utaj svoje nářeky,

že se loučím na věky

s panenskou svou svobodou

jako ptáček s jahodou.

Zamkni zlatých písní ret,

že věneček naposled

chvěje, skrývá se v můj vlas,

jak před žatvou polní klas.

Za čarovných hudby zvuků

snoubencům kněz váže ruku.

Světel v moři

oltář hoří,

na něm Kristus v zlaté zoři,

pozvedá se v nebesa

z temna hrobu,

jako skřivan od lesa

v jarní dobu.

Nad ním blankyt hvězdnatý

rozpíná se bezhráze,

tlum andělů křídlatý

naslouchá s ním přísaze,

jež jasna a čista

z úst řine se snoubencům

před tváří Krista,

jak skalní zdroj,

když trýskne a operlí

zelenou chvoj. –

A Kristus a svatí,

Maria, andělé zlatí

a všichni přítomní hosté,

hudba, jež v hlasnou bouř roste,

kněz bledý z rozpjatých ramen

žehnají snoubencům: Amen!

Muziko, muziko,

jak budeš hráť,

až bude z kostela

ta svatba veselá

návsí se bráť?

„Skočnou, skočnou

moje housle počnou,

píšťala, pak cimbál, flétny

přidruží k nim zpěv svůj vzletný.

Cestou roztančí se všecko:

dědek, babka, jinoch, děcko.

Mžikem po dědince chudé

celá svatba tančiť bude

a spleteni v pěkném kolu

půjdou k svatebnímu stolu.“

Muziko, muziko,

jak budeš hráť

ženichu, nevěstě,

až budou po cestě

domů se bráť?

„Už jste svoji, juž jste svoji,

už vás nikdo nerozdvojí:

ani otec, ani matka,

ani dědek, ani svatka,

ani tetka, ani strýček,

ni sbor celý sestřeniček,

ani bratří, ani sestry,

ani přátel houfec pestrý,

ani kouzla, ani čáry –

jenom Bůh a smrť a máry!

Juž jste svoji, juž jste svoji,

už vás nikdo nerozdvojí!“

Muziko, muziko,

jak budeš hráť,

až budou po cestě

kmotřičky nevěstě

věneček bráť?

„Jak jahoda zralá

jsi se posud smála

na každého,

teď úst poupě rudé

muže líbať bude

jediného.

S věncem ti zmizela

svoboda veselá,

motýl zlatý –

vlas, v němž plál věneček,

ukryje čepeček

kropenatý.

Jak jahoda zralá

jsi se posud smála

na každého,

teď úst poupě rudé

muže líbať bude

jediného.“

Muziko, muziko,

jak budeš hráť,

až bude po cestě

ženich své nevěstě

polibky bráť?

„Kvíteček je ku trhání

a nevěsta ku líbání.

Ptačina se neptá,

když je višně zralá,

zdali od slunéčka

svoji krásu brala,

či jí svojím medem

rosa zalévala.

Na co by se ptala?

V zobáku ji nese

holátkům svým v lese,

a ta hlučně chválí

višňový plod zralý.

I ženich se neptá,

nevěsta co stála

starostí a péče,

když mu vyrůstala

v klíně matky doma.

On je líbá rtoma,

líbá bez otázky

její zlaté vlásky,

šíji, ňádra, rety

jako motýl květy.

Kvíteček je ku trhání

a nevěsta ku líbání.“

Muziko, muziko,

jak budeš hráť,

a s oka nevěstě

budou se po cestě

slzičky dráť?

„Žínko, žínko,

moje potěšení,

darmo pláčeš,

pomoci ti není,

už jsi moje!

Darmo bysi chtěla

dávať na modlení,

noci překlečela

chladném na kamení!

Už jsi moje –

pomoci ti není.

Žínko, žínko, moje potěšení!“

Svatba juž vychází z kostela

jak ptáků družina veselá,

když z lesních úkrytů

zaletí k slunnému blankytu.

Nevěsta žínkou,

ženich je mužem,

na dítky juž jim

připíjeť můžem.

Oba jsou mladi,

mají se rádi –

ona ho líbá

a on ji hladí.

Nevěsta mladá,

ženich je mladý,

budou jim zkvétať

růžové sady.

ZPĚVÁK.

To bude otec

blažený jásať,

až mu bude do náručí

jabloňka jak v potok ručí

žínka květ růžový střásať.

Všichni budou jásať:

otec i babička,

kmotr i kmotřička,

i moje písnička!

Nezlobte těch mladých lidí

bláhovými přáními,

však je pán bůh dobře vidí,

rozhodnul již nad nimi.

Má v své knize všechno psáno,

i svatební dnešní ráno,

i jak budou míti stláno,

na růžích či na kamení

a budouli spokojeni

dvojice jak v hnízdě ptáčků,

či jen nesvár, hádku, rvačku

budou míti v světnici

jako v sadě vichřici,

která láme stromky mladé

a pel vonný růžím krade.

To bůh všecko dobře ví,

nic jim z toho nesleví!

Letí ptáček do výsosti,

vybízí nás k veselosti,

kyne bílou perutí

s nebeského klenutí.

Volá, co mu hrdlo stačí,

ten veselý hlásek ptačí:

Líbejte se, veselte se

jako mladé doubky v lese,

když k nim slavík jaro nese.

Líbejte se, veselte se,

jako jabloňové snítky,

když se obalují kvítky –

jak ty třpytné říčné vlny,

když jsou zvěsti jara plny.

Líbejte se, veselte se,

jako vrchol mladých sosen,

když je ozářen i zrosen

a se jitřním vánkem třese.

Líbejte se, veselte se!

Jsou ty písně svatebčanů

jako hlasy skřivánků,

když se vznesou k červánku

k ránu

z porosených lánů.

A jeden druhého předbíhá,

a jeden druhého překřikuje

až se to daleko rozlíhá,

až na ně celý svět ukazuje.

A jeden druhého předbíhá

a jeden druhého překřikuje,

jak zástup oveček,

když zbloudí v háječek

a nevědí kudy.

Svatebčané tudy,

tudy do hospody.

Červeného vínka

křišťálová sklínka

na svatební hody

každému se hodí.

Ona radosť plodí,

veselosť a smích.

a do bláta shodí,

kdo s ním stropí hřích:

kdo při naší hostině,

utopí cit ve víně.

Všichni spolu

sedli k stolu,

víno v sklínkách plápolá,

jde z ruk do ruk do kola.

Kdo si přihne trošičku,

zazpívá nám písničku.

Kdo si přihne hlouběji,

zazpívá nám častěji.

Kdo až na dno dopije,

tisíc nám jich uvije.

Víno v sklínkách plápolá,

jde z ruk do ruk do kola.

Kdo jen lízne, pookusí,

chválu vína zpívať musí.

Červené vínečko

veselí srdečko,

smíří dvé soků

na tisíc roků.

Zármutek ulije,

blaženosť rozvije

v zázračný květ;

chudobu pozlatí,

hříšníka obrátí,

i celý svět.

Každičkou krůpějí

vykouzlí naději

v stísněnou hruď;

překážky přemůže,

postýlá na růže –

sláva mu buď!

Víno v sklínkách plápolá,

jde z ruk do ruk do kola,

kdo jen trochu pookusí,

chválu vína zpívať musí.

Každý vínko slaví,

kdo má slabé zdraví!

Dobrá vína sklenice

dýše ruměn na líce,

zbarví na růžovo

každý cit a slovo,

výrazu dá síly,

srdci povzletu,

a květ touhy bílý

žene do květu.

Nítí beznadějnou lásku

k štíhlé dívce zlatých vlásků,

když se vůle rozpadá,

ostruhami pobádá,

dotud v srdce lije síly,

až dopluje šťastně k cíli!

Víno v sklínkách plápolá,

jde z ruk do ruk do kola,

kdo jen trochu pookusí,

k chvále vína zpívať musí.

I to srdce nevěstino

mladé, perlící je víno.

Perlí, pění se a kvasí,

pokud zlatem planou vlasy.

Bouří v ňadrech, bouřiť bude,

pokud hoří rety rudé.

Pokud líce kvete růží,

pořád po čems práhne, touží.

Až jí růže sprchnou s líce,

nebude pak bouřiť více.

Až jí kouzlo mládí shasne,

utají své tluky hlasné.

Až šíj bude nahrbena,

ztichne srdce jako pěna.

V slzách, bídě, strastech, hoři,

ztichne jako perla v moři.

Víno v sklínkách plápolá

jde z ruk do ruk do kola,

a kdo jenom pookusí,

k chvále vína zpívať musí.

Vínečko mi připomíná,

že jsme všichni prach a hlína.

V srdci, v hlavě hlínu máme,

z hříchů si nic neděláme.

Bychom v ňadrech srdce měli,

tož bychom tu neseděli.

Bychom v hlavě měli mozky,

pili bychom nápoj božský.

Nápoj božský – to je voda,

strom života neohlodá.

Spokojenosť s sebou vodí,

stříbru, zlatu neuškodí.

Ale vínko kapsu trhá,

šálí rozum, zdraví mrhá.

Vínečko mi připomíná,

že jsme všichni prach a hlína!

V sklínkách víno plápolá,

jde z ruk do ruk do kola,

a kdo jenom pookusí,

k chvále vína zpívať musí.

Kdo mi vínko pohaní,

dám mu pečeť na skráni,

rozdrtím ho na dlani.

Víno – slunce života,

jím krev v žilách kolotá,

zmírá jím jen holota.

Kdo mi víno pohaní,

dám mu pečeť na skráni,

rozdrtím ho na dlani.

Pomalu, pomalu,

ty synku urvalý,

věřím, že udržíš

na ruce povaly!

My jsme však nepřišli

tady se bit,

přišli jsme z poháru

vínečko pit,

nevěstu, ženicha,

až se ples rozdmychá,

hojnymi přípitky

na věrnosť, na dítky

oslavit!

Nu, to je mi pěkné!

Co pan farář tomu řekne,

z důvěrné svatební pitky

prchlivce jazyk že břitký

učiniť pole chce bitky?

To by tak scházelo,

aby se na svatbě sázelo

koření záští a sváru,

by jeden z těch nebeských darů,

jehož tu okoušeť počínám,

nabádal k hněvnému žáru,

přivedl ke škodě, zmaru

kol lidské životy,

sklenice rozbil nám,

proměnil v smrtelné tesknoty

ty sladké svatební jásoty.

V tom nevěsta, hvězda bílá,

ke stolu se přitočila

a vínečka červeného

všechněm hostům připíjí –

jak z červánku růžového

kalich bílých lilií,

na zdraví všem připíjí:

„Ať jste všichni zdrávi,

ať se rádi máte,

ať se na každého

z dáli usmíváte.

Ať důvěra vaše

nikdy nepoklesá,

ať vám srdce stále

jako skřivan plesá,

jako z jara luh a les

a jak moje srdce dnes.“

Tak nevěsta připíjela,

ženicha v bok ovíjela.

Hněvu bouř se tiší.

Každý vína číši

zdvíhá vzhůru plnou,

ňádra dmou se vlnou

citu radosti a blaha,

každý po své číši sahá

a nevěstě, hvězdné lilii,

na odvetu bouřně připíjí.

Ty nebeský anděle,

kéž máš nebe v úděle,

vše, co v lůně chová

ta říš blankytová:

hvězd čarovné lijáky,

červánkové oblaky,

duh oblouky skvělé,

blankyt s jasnou lunou

ať po tvojím čele

v diadém se sunou.

Ať ti k nohám nastele

máj své růže zardělé,

krásných květů stohy,

by tvé bílé nohy

po liliích kráčely,

ve vůni se smáčely.

Ať tvé srdce rodí

lásku, blaho, zpěv a slasť,

ať v něm kvítek vzchodí,

jenž oblaží celou vlasť!

My ti, nevěsto, jen

prostě připíjíme,

my cit v slova zlatá

odíť neumíme.

Náš mrav, způsob prostý,

neoplývá skvosty,

on se zdobí rosou,

nebo letorosty.

On se šatí mechem,

travkou jen a vřesem,

na horách se rodí

a bloudívá lesem.

Rety svoje vlaží

z horského pramene,

v zábavu si chytá

ještěrky zelené.

Ptačími jen hlasy

duši nasycuje,

ku noclehu hledá.

prosté, horské sluje.

V prostých našich chýžkách

bývá jako doma,

bytuje nám v srdci,

teď nám proudí rtoma:

Pán Bůh ti dej zdraví,

mysl bohabojnou,

chleba plné stoly,

žita do stodoly

zásobu vždy hojnou.

Stáje plné koní,

chlévy krav a volků,

hrsť dukátů zlatých

do každého stolku.

Dítky zdárné

ať vzrůstají v panny švarné,

v silných paží mládence,

kéž jim vášně oko žárné

nenamete zkázonosné

jiskry, nýbrž perly rosné

panenského do věnce;

zde buď naše na to ruka,

že mluvíme, jak cit vnuká!

A tak pěkně, harmonicky

dozněl náhle ves hněv lidský.

Napojeni šťávou vinnou

sousedé se k sobě vinou

jako myrta s rozmarinou,

jako ptačí cháska,

jak vtělený mír a láska!

Housle, cimbál, flétna volá,

starý, mladý neodolá,

v mžik se všechno točí v kolu,

žínka s mužem, milý s milou –

holub s holubicí bílou –

dva a dva vždy spolu

pěkně kolem stolu.

Hrej, muziko, hrej,

v ten svatební rej,

rozhoď perel jasných zvuků

z plna klína plnou ruku.

Hrej, muziko, hrej!

A muzika hraje

prostou píseň z kraje:

„Ach není, tu není.“

Která noha jará, hbitá,

v tanci chvěje se a lítá,

páž se vroucně s paží splítá

jako svlačec s klásky žita.

A nevěsta se ženichem, –

rty jim přetékají smíchem,

zpěvem, tancem, veselostí

vynikají nad vše hosti.

Všichni tančí, rejdí v kolu,

žínka s mužem, milý s milou –

holub s holubicí bílou –

dva a dva vždy spolu

pěkně kolem stolu.

Ach, není, tu není,

co by mě těšilo,

mé zlaté slunečko

k horám se sklonilo –

už ho není,

mého potěšení,

zmizelo jako pták,

skrylo se do oblak –

Už ho není,

skrylo se jako pták

do osení!

Dozněla, hudba, ustal rej,

leč všichni zas prosí: Muziko, hrej,

ty zlatá muziko hrej:

v svých písní zlatý plášť

každičký párek zvlášť

zavij a skrej.

Ty zlatá muziko, hrej!

Muzika se prosiť nedá,

známý nápěv v strunách hledá.

Holko modrooká,

jiskerku hoď na mne z oka,

holko modrooká,

jiskru na mne hoď.

Jiskrou oka celý vzplanu

jak obloha zlatá k ránu –

Holko modrooká,

jiskru na mne hoď.

Holko modrooká,

jiskerku hoď na mne z oka,

holko modrooká,

jiskru na mne hoď,

jiskrou zničíš pochyb mraky,

povzneseš mne nad oblaky –

Holko modrooká,

jiskru na mne hoď!

Dozněla hudba, ustal rej,

leč všichni zas prosí: Muziko, hrej,

rozhoď perel sladkých zvuků

v svatební rej plnou ruku –

Hrej, muziko, hrej!

A muzika hraje znova

známou píseň, známá slova.

Na bílé hoře

červánky oře

sluníčko zlaté,

když vyjde z moře.

Oře je, oře

zlatými koni,

za každou brázdou

slzičky roní.

Snad růžového

keře mu líto,

jenž zlatým koňům

kles pod kopyto?

Či oře, oře

jen z přinucení,

touží radš k svému

jíť potěšení?

Dozněla hudba, ustal rej,

leč všichni zas prosí: Muziko, hrej,

ty zlatá muziko hrej:

v svých písní zlatý plášť

mladistvou lásku zvlášť

zavij a skrej.

Ty zlatá muziko, hrej!

A muzika zahrá zplna:

síní sladká zpěvu vlna

rozletí se, roztříští se

jako perly v zlaté míse.

Když jsem já k vám chodívával,

tralalalalala,

snížek na mne padávával,

tralalalalala,

a byť padaly i hřeby,

tralalalalala,

spěl jsem k vám jak sokol k nebi,

tralalalalala.

Spěl jsem, nespěchám juž více,

tralalalalala,

kácím v lese borovice,

tralalalalala,

dělám dříví, kosím nivy,

tralalalalala,

proklínám tvůj úsměv lživý,

tralalalalala.

Chodil jsem k vám, nechodívám,

tralalalalala,

raděj na mračna se dívám,

tralalalalala,

mračno vidím, že je černé,

tralalalalala,

děvče nevím, jeli věrné –

tralalalalala.

Dozněla hudba, ustal rej,

leč všichni zas prosí: Muziko, hrej,

rozhoď perel, růží, stkvostů

plné klíny v kolo hostů.

Hrej, muziko, hrej!

A muzika unavena

vzdychá, pláče, žalně stená:

Bude vojna, bude –

Dívek líčko rudé

slzami vybledne,

v ňádra červ usedne,

panence nejedné

na srdci hrýzť bude.

Bude vojna, bude –

Běda matce chudé:

odvedou syna jí,

kde šavle blýskají,

kde na zem stékají

toky krve rudé.

Bude vojna, bude!

Dozněla hudba, ustal rej.

leč všichni zas prosí: Muziko hrej,

ty zlatá muziko, hrej,

v svých písní zlatý plášť

kvetoucí naděj zvlášť

zavij a skrej.

Ty zlatá muzičko, hrej!

Muzika, ač mdlobou klesá,

ještě písní víří, plesá,

jak když slavík kvílí z lesa.

Čtyři koně na dvoře

pojedou dnes za moře.

A povezou děvčátko,

krásné, svěží poupátko.

Ženich dávno čeká už,

starý morous – bílou druž.

Jedou, jedou ku moři –

a děvčátko hovoří:

„Koně vranné, koně mé,

kde nocovať budeme?

Ach, v té vodní hlubině

spala bych jak v rodině,

jak v náručí matčině.

Skočte se mnou bez řeči

do té vody největší:

ta mou bolesť vyléčí.

Vlnami mne přikryje,

věnců z bílé lilie

do vlasů mi navije.“

A hned koně skákali,

darmo lidé volali

a mládenci plakali.

Vlny sestru vítaly,

na ústa ji líbaly.

Dohrála muzička

popěvky prosté,

nevěsta, ženich a družička

a všichni hosté

ruce upřené v boky

staví taneční kroky.

A každý děkuje muzice –

ženich a nevěsta nejvíce.

A slyšeť jasný stříbra zvuk:

dar padal na stůl ze všech ruk.

Úsměvy z retů všech pršely,

v náručí všichni se drželi.

Ruce se s rukama splítaly,

a očí radostí kmitaly.

A co v prsou vřelo,

písní k světlu spělo:

Muziko rozmilá,

ty tvoříš zázraky,

vylákáš duši nám

jak ptáka v oblaky.

Vylákáš srdce nám

jak z boudy beránka

a celé stopíš je

v plameni červánka.

Perel v ně naseješ,

sluncem je oděješ,

jak cherub tiše pak

v dálku se poděješ!

Muziko rozmilá,

tebe Bůh posílá

s hvězdnaté oblohy

na náš svět ubohý.

S nebe jsi se schvěla

jako hvězda stkvělá,

v kraj náš zaletěla,

jak v oul zlatá včela.

Bolavá ňádra,

spocené čelo,

srdečko v tísni,

medem svých písní

blaze nám hojíš,

ty zlatá včelo.

Muziko, muziko,

ty tvoje zpěvánky,

jak květ čarný, bílý,

jistě vykouzlily

růžové červánky,

když za jitra májového

v klíně slunka ohnivého

slavily líbánky.

Při muzice, nebes daru,

jako víno ve poháru,

každé oko blýská,

každá ruka stiská

a ret každý výská.

Při muzice, nebes daru,

všechno točívá se v páru,

milá nebo milý,

černý nebo bílý,

každý rejdí chvíli.

Při muzice, nebes daru,

v srdcích bývá plno žáru,

láska, boží setba,

soků, záští nedbá,

ničím je jí kletba.

A tak výskají a pějí

až přes půlnoc, pak se rozcházejí:

Dobrou noc, dobrou noc, dobrou noc!

V mžik se hosté shodnou:

hudba hraje,

srdce taje

v píseň na rozchodnou:

Vyspěte se na červeno,

mladý muži, mladá ženo,

nevěsto a ženichu,

na bělostném loži

jak v růžovém kalichu.

Ona na prsa ti složí

zlatou hlavu potichu –

a ty ret k ní budeš kloniť

a polibky budou zvoniť

jak v růžovém kalichu,

když v něm zlatá muška mušce,

ptáče svojí šeptá družce

slova lásky potichu.

Vyspěte se na červeno,

mladý muži, mladá ženo!

Dobrou noc, dobrou noc, dobrou noc!

Valašská muziko,

kdo tebe zaslechne,

radostně naslouchá

a ani nedechne.

Bojí se vydechnouť,

že tebe zaplaší

jak pejsek ovečku

k vonnému salaši.

Bojí se vydechnouť,

že tebe zažene

jak jarní větérek

obláčky ruměnné.

Bojí se vydechnouť,

že tebe poleká

jak praskot haluzí

v doubravě člověka.

Bojí se vydechnouť

srdce tluk utiší,

nikoho nevidí.

nikoho neslyší.

Nevidí milenky,

neslyší slavíka,

přes pole, přes lesy

za tebou utíká.

Nevidí potoků,

hor ani propastí,

za tebou utíká

přes trní, přes chrastí.

Poplave po vodě,

pojede na koni,

kroku dřív nestaví,

až tebe dohoní.

On tebe dohoní,

a kdy bys utekla

do nebe zlatého

anebo do pekla.

Všude tě dohoní,

k tobě se protlačí,

třeba jsi růžičkou

skryla se v bodláčí,

neb v moře hlubinách

perlou jsi ležela,

vlnami cestu přec

k tobě si prodělá.

A kdy bys v drobnou se

jahodu změnila –

on tě přec nalezne,

muziko rozmilá.

Kdy bys v svět letěla

změněna v ptáčátko,

on tě přec dohoní

jak orel jehňátko.

Kdy bys se změnila

v oříšek lískový

z temnosti pralesa

on tě přec vyloví.

Kdy bys se změnila

ve drobnou hvězdičku,

on pozná v okamžik

tvou zlatou hlavičku.

Kdy bys se změnila

v zrnečko makové,

rázem tě poznají

ti jeho zrakové.

Najdou tě kdekoli,

v žitě i koukoli,

na lukách, na horách,

v doubravě, na poli.

Všude tě vynajde –

pyšně hruď povznese,

a pak tě v náručí

do Bezkyd ponese.

Do Bezkyd, do Bezkyd,

do tvého domova,

kde tebe hýčkala

ta láska lidová.

A tam tě postaví

na horu nejvyšší,

kde větry nedýší,

kde není slavíků

a vzduch je nejtišší:

Valašskou muziku

široko daleko

každý hráť uslyší!