V. Vašíček Nejlů má známost.

Chci zazpívat si píseň jásavou,

modrého oka píseň sladkou,

políbení žár a tužbu krátkou,

ozvěnu srdce prchavou –

motýlem na květu chvilku spočinout,

chci šťávu lásky pít,

pak zaletět v zahrady kout,

tam zahynout,

mřít.

Modravé oko, kouzelný hrad,

v něj z daleka hledět vidinou,

jak září zasvitá jedinou

a šeptnout si chvějně: mám rád!

a hradní kde příkop se stromovím šeří,

tam chvátat roztouženě,

až mihne se postava kol nízkých dveří –

pod stinnými sklánět se keři

k ženě.

Lesem a studánkou hovořit živě,

ve stružce u cesty sednout si sám –

ah! a zas na ni vzpomínám,

do dna jí duše hledím tklivě,

slzu bolu za ní posílám,

když ptáčetem v mlhách se ztrácí –

bortí se krásných vzpomínek chrám,

na oltář lásky těžký padá trám,

jej zvrací.

Do srdce flétny zvuk zní mámivý,

když luna stín dává z jasmínu loubí,

jeden vzdech němý z hloubi,

jeden výkřik odkudsi rušivý

a flétna už naříká, kvílí,

pod loubím rozladu blesk švihne prvý

a flétna už písní šílí,

pod loubím lásky se šáteček bílý

rdí krví.

Vozovou cestou lesní Vašíček šel

ze vzdálené vsi; za křižovatkou

tlupu potkal, tři malé děti s matkou,

vzrostlou dceru a otce, na bedrách tlumok měl,

potulní lidé, rozedraní,

Vašíček líně pozdravil,

tváří si skoro nevšimnul ani,

až na dceru pohled’ z nenadání

a s ní se zastavil.

Nenesla nic (matka nůši měla vrchovatou),

jen na rukou kocoura chovala,

Váša ho pohladit chtěl, ona couvala

a zlostně si dupla bosou patou.

Vašíčka kocour zaujal,

chtěl jí ho mocí brát,

prchala zpátky, za ní se hnal,

až stanula udýchána, zavolal:

„Mu-musíš mi ho dát!“

Nechtěla, hádali se, on ho obdivoval:

„Hehe! ten je hezký! a taky oči má!

Puč mi ho! Va-Vašíček ho pochová!“ –

,Heč! Teď se ti pod zástěru schoval!

Ale na! Nes ho kousek teda!

Ale za chvilku mi ho dáš!‘

A radostí Vášova tvář hoří snědá,

v kapse pro kocoura chleba hledá:

„Hamej! tu máš!“

,Pojďme už! Jé! kde jsou naši?‘

a spěchali zpátky je dohonit.

„Tudyhle jistě musili jít!“

,Ne tudy!‘ a dívka se leká, straší,

běhají tam a běhají sem,

Vašíček potratil chleba a koláče,

pták zakroužil vysoko nad lesem,

ona na zelenou usedla zem

a dala se do pláče.

Vašíček ztrnulý zvíře v rukou chová,

rady si neví, nepokojně se otáčí,

ztracený chléb sbírá s koláči,

těšit chce a nenalézá slova. –

„Neplač už! Tu ma-máš koláč a jez!

A jak se, jak se jmenuješ?“

,Baruška.‘ Šátek se s hlavy jí svez’,

Vašíček ještě plačtivě hles’:

„Tu máš! Chceš? –

Pojď se mnou k nám! My máme hezké stavení!“

Po chvilce za ruce se vzali

a k Černavám vozovou cestou se dali,

pak pěšinou spěšně a znavení.

V sušírně Vašíček Jirkovi vše povídal,

na zemi lůžko udělali

a žili životem starým dál,

Vašíček toulal se, Jirka hrál,

někdy též Barušku s sebou brali.