V. Vašíček Nejlů na vsi.

Lidé, život, láska, bratří, krása!

Šťasten býti, přítomnosti žíti,

dokud teplý úsměv slunka svítí,

dokud duše věčným jarem jásá.

Neptati se, odkud, kudy, kam,

plouti přírodou, ne k výšinám.

Nenávist! Sám býti! Děs se massy!

Tajtrlíci! Žeň je, rubej klasy!

Hodné idylky; je fixní v dobru lid,

nenásilný, ovšem, došků klid.

Nevěřit v něj, jaké rouhání!

Všechno vulgus jednou zachrání:

volně dýchati a bezstarostně,

spoléhati na Blaník, žít cnostně!

Příšera! Kdo to? Je jedna jediná?

Ne, chci věřit. Můj je lid, má otčina!

Jste jistě cizí. Ano, jsem

a chtěl bych na té vsi tu bývat.

Jsem lidu dobrým přítelem

a v život jeho chci se dívat.

Věc snadná, domek malý mám

a kdybyste chtěl vzíti vděk,

tož jen se přistěhujte k nám.

Jsem Bílý. Nejlů Vašíček.

– – – poznejte přece,

do jaké těsné vás, svírají klece.

Ten cizák na zámku krev umí pít,

předka kdys pro vzpouru musili stít.

Farář váš dvojí má tvář,

pro ovečky a pro kapsář.

Továrna mučírou, ubohý lid,

vychrtlý dav a kšeftovní žid.

Marno je všechno, radš nemluvit ani,

co je to platno, páni jsou páni!

To vše víme z našich listů!

Farář – bratří, nerouhat se Kristu!

Tažte se: proč jen tak žijete?

Víte, proč trpíte? A kde váš bůh?

Prodejným tělem, duší hnijete,

mzdy kov vás svírá v zvířecí kruh.

Bytostí stíny se bezmocně vlekou.

Kdo vám dal němou tvář, kdo duši měkkou?

Třeba je zkoumat, jakých to ssavců druh!

Pravdu má, já to cítím tady.

Máme sílu, bratří, dohromady!

Pojďme domů, navraťme se k ženám,

nevěřte mu, pošklebuje se nám.

Soudruzi! Mluví, jako když namaže,

marná jsou slova, skutky ať dokáže!

My chceme násilí! A zemřem za to!

Ať rozdává nám zas to dobré zlato!

Pomněte, že máte duši taky

k volnosti, kráse stvořenou

ptáčetem pod oblaky

Duši si nelze dát

pro bídný peníz rvát.

Proroci vaši ohniví bohatnou vámi;

na sebe spoléhejte, opuštěni jste, sami,

chraňte se zlořádu rukou násilných.

Chtějte svou školu a učte se, zanechte snění.

Nezná-li bůh vás, vaším bohem již není,

bohatých bohem je, pro vás má útrpný smích.

Redaktor socialistického plátku:

Soudruzi, my v citech svých jsme zraněni.

To vše, co ten pán řek’,

jsou tlachy a plané žvanění.

Pomateně mluví, podezřele, divně,

nedejme se klamat, chceme positivně –

Ano, ano, chceme potyzívně!

Soudruzi, my jsme vždy silni, svoji,

nechcem slyšet o bohu a kráse,

vše se musí ohnout k naší spáse!

Co ví pán o hospodářském boji?

Co o našem státě budoucnosti?

Uráží nás, že jsme slabí, malí.

Chceme chléb dřív, proč bychom si lhali

a pak pro duši též bude dosti.

My jsme strana hodná, chceme po zákoně,

náboženství lásky, my hoříme pro ně,

strana nejlepší jsme, státu půl,

kdo je proti straně, ten je vůl.

Pokolení zloby, záští,

ran a násilí,

všichni chytří světa vždy se

k tobě hlásili.

Hoví, válí se to dobře

v měkkém pelechu,

vulgus sprostý, nezvedený

dělá neplechu.

Vulgus trupem a ty hlavou,

nu viď, známe se,

přiletí-li odkud rána,

trup to odnese.

Za dobré, co dalo bys, by

splatil nevděkem;

hloupý chuďas, kde by věděl,

že je člověkem!

Ztlačí hlavu, zmáčkne slzu,

dře se tiše dál,

vždyť ho pámbu proto stvořil

aby pracoval!

Svědomí máš zcela klidné:

od těch pravěků

nad člověkem moc a právo

bůh dal člověku.

Skryté živly přírodní se

v něm už nezbudí,

nemá hlavy – ruce jen a

srdce ve hrudi.

Vychytralí libertini

pro dav horují,

z cnosti dobře zaplacené

cnostně dolují.

Chrámy Mus si měšec koupí,

hymny za halíř,

k obědu je esthetiky

porce na talíř.

Před chrámem je nahý bratr,

čeká nesměle,

chtěl by nápoj božství také

lokat z korbele.

Milá brachu, tma je pro tě,

bůh ti nepatří,

leda by ses modlil k němu

za se, za bratří.

Milá brachu, k čemu Musy,

nejsou pro chudé!

Kdo se modlí, věří, dělá,

nebe dobude!

Bratře, nebuď paličákem,

nechtěj zabouřit,

svobodu a volnost hleď si z hlavy vykouřit.

Kůrka tvrdá změkne vodou,

holka penězi,

hlava tvrdá hladem dětí

nebo řetězy – –

Proklatý cizinec kazí ves.

Zaslouží oprátku.

Čert ví, kdo je.

Václav Nohejl! Pas má v pořádku.

Považte, lidé už nechodí do kostela.

U mne dnes byla deputace celá,

bičem jsem vymrskal ničemnou čeládku.

Je znamenaný.

Bezpalčák.

Paličák spíše.

A lid se srocuje.

Mluvil jsem s kazatelny dnes.

Pošlete pro asistenci.

A zítra tiše

ptáka bezpalčáka sevřeme do želez.

Spokojen lid: mzda zvýšena, snížena doba práce,

za to se kupovat musí v továrním obchodě vše,

kořalka, pivo i chléb, a jaká levnost, láce!

Při zámku dostanou pěknou školu pro děti své.

Že cizí? Nu budou mít za to dobře vzdělané synky.

K vánocům šaty a piva pět sudů na obžinky.

Za vrchnost ať se modlí! Kdo však chce, ať si jde!

Pane velmožný! Ten rebel prchnout chtěl,

byl v bráně již, já sílu ducha měl –

Lavici sem! Prokleté té naci

dáme naučení. Pro legraci!

Synek tvůj kdys mulu cukru dal,

mul myslil, že to jed. Když jeli domů,

shodil ho a pošlapal.

A tys podoben mulu tomu.

Zapadá slunce. Vám i mně.

Skřivan prch’ k nebi od země.

Pojďte, vy zemřelé ve mně hlasy!

Nenávist! Sám býti! Děs se massy!

Nerovní lidé rozumem, duší,

proto vždy k bratrství hluší.

Rozdílné stavby živé hmoty.

Odi prophanum – Střež se roty!

Viděl jsem se. Takový jsem byl.

Snad nutno bude opět vrátiti se

v končiny mé, jež jsem odhodil.

Buď v prostoru či ve hlinité kryse.