V. Vím, nepřišla mi, když jsem mohl kvést,

Vím, nepřišla mi, když jsem mohl kvést,

oddaná láska v tichém hlavy sklonu

za bílých květů, večerů a hvězd,

za hudby duše slavnější než zvonů.

A vím, že půjdu osamělý k skonu,

že neuslyším nikdy v spleti cest

jak pršku radostných a svěžích tonů

ta slova líbezná, v nichž láska jest:

– Pojď, milý, blíž, chci jíti cestou tvojí,

tvé duše říše je i říší mojí,

jsem paprsek, sen růžového rána!...

A přec má duše ve klid skolébána,

když v tobě žije, Bože, něhy zdroji;

neb láska jest, jíž žena neukojí.