V Vím, že jsem sám – a nikdo nerozumí

Vím, že jsem sám – a nikdo nerozumí

mým drsným vzkřekům, ani modlitbám...

I zvuky kroků mých vzbujelá tráva tlumí,

když loukou rozkvetlou jdu sám a sám a sám...

A věčně sám! – Ne, nikdo nejde se mnou –

ani když žena vkládá do mé dlaně dlaň...

Samota věčná sudbou naší temnou –

a láska bolestná je hořká její daň.

Chceš k srdci přivinout – a již se odcizuje...

Tvá vlastní krev zní jinak v rozestupu let...

Tvá moudrost je jen pro tebe... Syn jiným směrem pluje,

a jiný vítr duje do plachet...

Sám činil jsem – a osud přinese mi...

Leč nelituji, nereptám – jsem ještě příliš mlád –

Třicet dva roky obtěžuji zemi

a miluji, jsem milován, mám rád...

Však štěstí mé je jako pohled letmý...

Do něho bez přestání zaznívá

odkudsi z hloubky země – jako z vězení a ze tmy –

dunění kyklopského kladiva...