V. Vítězství.

Hle, již táhnou z Valencie

s dobrým Cidem z Kastilie,

pěší táhnou, jezdci táhnou,

sbory dobře seřaděné.

Bermudezi, reku smělý,

přede všemi neseš prápor,

branou Culebry jde vojsko

odcházejíc na bojiště.

Geronimo arcibiskup

nejdřív jede v dobré zbroji,

proti králi mouřenínů,

jenž se Miramamolin zve,

který k zápasu jde s Cidem,

dobýti chce Valencie.

Pohanů padesát tisíc

za prápory Maura táhne,

seřaděná, vyzbrojená

vojska již se k sobě blíží.

Ale Maurů také množství,

křesťanů jest malý počet,

v kruté, zdá se, tonou tísni.

A hle, tu k nim v dobré zbroji

Cid se blíži přestatečný

vztýčen na své Babieçe.

A on volá silným hlasem:

„S námi Bůh i svatý Jakub!“

Maurům v bok lid jeho padá,

vše kol bije, vše kol raní.

Vesel Cid se dívá kolem,

jak je vztýčen na svém oři,

dobrém oři, Babieçe,

paže svoje koupá v krvi,

v rudé krvi po záloktí,

přes mrtvoly Maurů jede.

Jednoho tu potká Maura,

jenž měl smělost v tvář mu patřit,

ostatní se obrátili,

prchli, opustivše pole.

Za nimi jda v rychlém sledu,

konečně se s králem setkal,

třikrát s ním se utkal v boji,

pod ochranou pevné zbroje.

Dále nesla Babieça

polem dálným svého pána,

do dálky moh on se dívat,

věrné oštěpy by zhledl,

ale Maur mu dávno zniknul,

v zákopu se jakéms ukryl.

Tisíc vojínů a pět set

ze všech, kteří vyjeli s ním,

pouze králi tady zbyli

zajatí a mrtví druzi.

Zlato, stříbro, krásné koně

vítězi vše zbylo v kořist,

i stan bohatý a krásný

neviděný u křesťanů.

A v tom stanu zajatcem byl

Don Alvador Salvadores,

který vesel teď a s chutí

s ním se do otčiny vrátil.

Jimeně i dcerám jejím

líbilo se toto všecko.