V. Volba učenníkův.

Sám v poušti v zápase i odřikání

stkal’s budovu svou, jež se nad svět vznáší,

ji citem stkal’s – však třeba též je dlaní,

z nichž každá stavivo i trámy snáší.

Je třeba při všem učenníků míti,

ne synů těla, synů třeba ducha,

je nutno jako kojná napojiti

lví silou, vláhou v příští půtky sucha.

Tys volil všecky z lidu muže prosté,

šli za tebou, ač chápali tě sotva,

však věděl’s dobře, pouze z ducha vzroste

mi skála, v níž se chytne duchů kotva.

Své dědictví tak prostým dal’s a malým,

však Jidáš mezi nimi hned byl, zrádce,

a Tomáš, pochybovač – změnám stálým,

sám nevěda, tak’s podrobil své stádce.

Pak na zem přeneslo se tvoje nebe,

míň lásky v srdcích, na rtech více hromů...

v svých učních sotva dnes bys poznal sebe,

ach, komu z vlastních lidí věřit – komu?