V. VYPRÁVĚNÍ PO KRÁSNÉ NOCI.

Dnes v noci někdo mi spánek s očí zdvih.

Měsíc byl v úplňku, les byl tak tich –

člověk to nezví, jak mlčet zná les.

Ani hles, ani hles

ve vonné tmě té.

Vzpomněl jsem polední zcela ztišených.

Lesa dech směšován s vůní je lích

zrajících polí; ach, průhledný klid

jejich lze rozdělit

v tisíce nocí.

Blaze i smutno v nich bývá bdícímu.

Druha bys vzbudit chtěl a říci mu:

„Pomlku ve zpěvu slavičím slyš.“

Všichni spí – nevzbudíš.

Les dýchá v spánku.

Věděl jsem, věděl, že bdím tu sám a sám.

Jest mi, že věčnosti tříšť pojímám –

toužím, bych řekl, že chápu ten div:

hlavu svou nadhodiv,

potichu tík’ jsem.

Tuláku, bylo pak ticho zas jak dřív...

Neboť já, vzdechem svým les vyrušiv

ze spánku, ohromen čímsi jsem kles’.

Takto mě trestal les.

Ó, jak jsem malý.