V ZADUMÁNÍ.

Když v letě chodil jsem kol rév ve velké zahradě,

tu ráno kdys nad tajem rostlinným jsem zamyšlen

si pravil takto: „Réva tato zde, tak radostná,

jest ona něčím v pravdě o sobě, či pouze zjevem jest,

snem pouze v slunci, snem, jejž Něco sní,

co bylo dřív než ona a co zůstane,

až pomine ta radost zelená?

Ó, zajisté, co v pravdě jest a ne se pouze zdá,

to tajuplné její Co a Proč, je v Neznámu,

jak v temnu podzemí jsou její kořeny,

a z toho vzešla, sluncem vábená...

A jak ta réva klíčí z neznámého tajemství,

tak člověk z duchovnosti, z tajů tedy též,

se jeví osobností svou, je v slunci snem,

v tom slunci, které někdy navždy zapadne!...

Jest jak ta réva zjevem svého Proč,

však vlastní jeho Já jest v hloubi tajemství

Čím více tedy žije v zjevu jen, tím dál

od svého Já se chýlí... Jest blažen tedy on,

jenž od sebe jak obnošený šat vše odvrhl,

co stvořeno, až významu už nevidí

v té dvojí posléz náhodě, jíž zrozením

a umíráním zovem... Zůstane mu pak

to pravé, věčné jeho Já, jež obsaženo jest

v tom taji, odkud vyšlo, který jesti Vším.“

Tak zadumal jsem se v té velké zahradě

u svěžích rév, politých červánkem,

a mimoděk jsem hleděl k východu,

z jehožto bran se slunce vznášelo a v mysl mou

se podobenství lilo Džalal-ud-dínovo:

„Byl jednou muž, jenž svaté touhy pln

šel k domu Milovaného a zaklepal

na dvéře světu povždy zavřené.

Hlas tázající zazněl z tajů bezdna

a hlas ten pravil: Kdo zde zaklepal?

A řekl poutník, bludem posud zaslepen:

Ty znáš mne, Milovaný, jsem to já! –

Hlas odvětil: Ty? Není místa zde pro Mne a tebe! –

A dvéře uzavřeny zůstaly...

Tu milující smutně odešel na divou poušť

a zůstal v samotě po celý dlouhý rok

a zahloubal se v sebe naprosto, a modlil se

a poznal posléz, co jest pravé Já.

A nyní opět šel a opět zaklepal

na dvéře uzavřené Milovaného,

a opět hlas se tázal: Kdo zde zaklepal?

A pravil poutník vytrženě: Jsi to Ty!...

Tu ihned dvéře otevřely se...“

Tak dumal jsem v té velké zahradě, když kolem rév

jsem ráno šel... Ó, dvéře pro mě posud zavřené,

zda někdy rozlítnou se mi ty vaše veřeje? – –