V ZAHRADÁCH OSUDU.

V zahradách Osudu jsme v noci snili,

když luna s rosou smáčela nám nohy,

a naše myšlenky se rozsvítily,

jich reflex v číších oslavoval bohy.

A víno žhavé bylo, srdce chladné,

zmrazené měsícem a hvězdným světlem.

V noc divnou, v jejíž hloubi Osud vládne,

my v kostky hráli na záhonu zkvetlém.

V chaosy stínů dlouze jsme se smáli

a neslyšeli, kdesi pod platany

že se kdos jiný ještě směje z dáli,

opály černými jenž plášť měl tkaný.

Tu černá kostka padla do mé číše,

zrcadlo vína zřelo tvář mou blednout.

Kdo silnější nás vploužil se k nám tiše?

A proč hlav k němu nemohli jsme zvednout?...