V zahradě bylo to. Před bouří. Temné mraky

V zahradě bylo to. Před bouří. Temné mraky

se nebem honily a neklid zmocňoval se

větviček keřů; vítr rozpoutal se

v korunách stromů. V sklopené mé zraky

se slzy draly. Jak by ladily

svůj nástroj k písni, tak mne hladily

po vlasech tvoje ruce rozechvělé.

Blesk první šlehl tmou – nám duší přání smělé

po prvním polibku. A nesletí

tak žhavě v topol s výše oblačné

blesk spalující jako zázračné

to blaho v bytost mou v tvém objetí.

Krok tvůj pak zanik v hromu hukotu.

Dál bouřilo. A deště mocný příval

z mých vlasů teplý dotek něhy smýval

a bouře byla v srdce tlukotu.

Té rozbouřené noci obraz splýval

s obrazem nitra. Všechny chvíle příští

mi zaplanuly, oslněny bleskem,

jež v zápětí houšť mraků zatemnila.

Až posléz zřela jsem, když nebe leskem

hvězd zasvitlo, jak jedna jasně bílá

po noci bouřlivé se ve dvě tříští.