V zahradě věků.

Byla’s oděna rouchem zázračné čistoty Mládí,

velebné Nádhery, kterou jsi neznala jménem,

v tvém vlasu chvěl se modravý amethyst rosy,

hrající v slunku.

Pojď... řekla’s tichounce, půjdeme v šedivé zahrady věků,

v ony zakleté, do nichž se věšejí mlhy staletí,

jich půda sežloutla závějí opadlých listů,

chřestících vzpomínkami.

Jejich terassy vlní se zástupy nyjících keřů,

jichž květy jsou uvadlé čekáním dlouhým a marnýn

a v stálé naději, která se lichou vždy jeví,

pozvolna opadají.

A dlouhé aleje táhnou se zahradou věků,

dvě řady bílých sloupů z mramoru věnčí je se stran

a jejich prostranstvím ve květu bílých třešní

plíží se černé stíny.

Však jsou tam i trsy napuklých krvavých růží –

toť sny jsou o štěstí, v nichž se tam srdce třásla –

pojď, utrhnem každý po jedné růži s trsu

a pak si vyměníme...

To štěstí přináší, tak prý se blíží srdce –

Pak půjdem ještě dál, kde lesknou se staré vody

a v tichém rytmu houpají na svých ňádrech

lekníny políbení.

I ty si utrhnem – budou to první bělostné květy,

v jejichž výměně přestanou bíti nám srdce

a v jichž vůni staleté zazvoní stará píseň

mladičkých duší, stará píseň, mládnoucí každým jarem

v polibku prvním...