V záhyby lesa stín se vkrádá,

V záhyby lesa stín se vkrádá,

– les, toť je život můj –

pod každým kamenem žluté tělo hada,

rokle, sráz, vodopád co chvíli volá stůj,

a listí padá.

Mýtina bujná dřív, mladá

chřadne – má radost poklesá níž a níž –

na ni jak olova tíž

listí padá.

Nejvyšší dub dole! – smrt svou oběť žádá –

co to úpí, sténá, šumí suše?

Listí padá.

Už se můj úkryt, rybníček ztajený, kalí, má vnada:

už mně i na dno duše

listí padá.