V ZÁKOUTÍ DĚJIN.

Už po boku šavlička,

už je helma na té hlavě –

zaplakala Anička,

zaplakala usedavě:

Až já budu kolíbat,

kam mám myslit, duše zlatá?

Až se bude dítě ptát,

co mu říci, kde je táta?

Neplač, každá slzička

pálí duši moji žhavě,

tíží víc než šavlička,

než ta helma na mé hlavě.

Za hory a za řeky

v nějakou tu cizí pláni,

někam ve kraj daleký

posílej své vzpomínání.

Našemu pak dítěti

řekni, cizí děti že si

sráží švestky se snětí

bílou kostí táty kdesi.