V zákulisí.

Verunka byla k zulíbání v kroji

vesnické dívky – pestré macošky,

jak venkovanky tradice nám strojí.

Co na se vzala, všechno slušelo jí!

Malebnou přeskou stisklé punčošky

jí přiléhaly těsně na nožky,

jak bílá kůra k štíhlým kmenům břízy,

jež mezi listím halícím ji mizí.

Ba možno dál mi porovnání přísti.

Od útlých boků žlutá sukynka

jak světlý oblak zlaceného listí,

jež, podzimkový vítr když v ně svistí,

se nepokojem chvěje zlehýnka,

pod stajená až splýval kolínka.

Na hebké látce kmitalo se cosi

jak vlhký odlesk třpytné, mladé rosy.

Střevíčky černé, v pestrých květů zdobě

ve mřížované, těsné vězení

lapily útlé zajatkyně sobě,

jež němy strádají v tom živém hrobě.

Živůtek bílý v drobném vlnění

utájel časem jasné souznění

penízků bledých, které rozmařile

houpala stužka kolem šíje bílé.

Při obou dlaních vinuly se pásem

korálky třpytne v hustých růžencích,

jež chvějíce se zachřestily časem.

Barevná stužka protklá byla vlasem

sebraným v zadu v drobných pletencích.

Rukávce houpaly se při plecích

nad nahým loktem perleťové pleti

jak velké, těžké kalinové květy.

Konečně bílý fěrtoch propletený

při krajích řídkým, černým mřížením

a rysy kontury jsou zhotoveny! –

A nyní sám, můj posluchači ctěný,

si maluj obraz snivým tušením –

já nedostihnu slovním líčením

té něhy barev, jimiž dosud v léče

opojných kouzel vábí vyprávěče.

Když sklonem hlavy – myslím, že to dneska –

na masku svoji dolů patřila

až k punčošce, kde zablýsknula přeska

a se smíchem se ptala: „Nejsem hezká?“ –

tu přiskočil jsem, aniž tušila

a vřelou pečeť v ústa spanilá

jsem přitisknul na pravdivá ta slova

a přál si jen, by tázala se znova.

Ať hopkovala v zmatené té vřavě

za kulisami, hudba k začátku

když zahřímala ouverturu v slávě,

jakoby v tanci, točíc kolísavě

v rej tílko půvabné na podpatku,

ať zamyšlena teskném ve zmatku

stanula náhle, v prázdno patříc snivě –

já při všem trnul, nadšeně se divě.

Když na prknech pak stála rozpačitě

a chvěla se, až zdvihnou oponu

a s bázní ke mně přiskočíc vždy hbitě,

otázky kladla mi tak roztržitě

po tom či onom svého výkonu,

já šílil štěstím! – Když pak ve shonu,

co zbylo na prknech, se rozprášilo

cinkotem jasným – nevím, jak mi bylo!

Jen dojem štěstí zbyl mi neurčitý

z onoho snu, jenž paměť oslnil

jak meteoru přelet duhovitý

pestrými, kvapem mizivými svity –

Hlas Verunky když ticho rozvlnil,

sál jakoby se mraky naplnil,

jež němým letem nad hlavami pluly,

až v hlučnou bouři rukou propuknuly.

Pak vím, že ruku v ruce, rozčilení

jsme klaněli se spolu publiku

a horké dlaně tisknouce si v snění

na sebe zřeli mlčky, opojeni...

Když tanec vířil hudby za ryku,

vím, že jsem v táhlém touhy povzlyku

stál při ní dlouho, věru nenasytný

zřít v očí jejích půvab nevyzpytný.

„Proč mlčíte?“ mně řekla v nepokoji.

– „Snad proto jen, že příliš mám Vás rád

a že jsem šťasten!“ – Vzpjala hlavu svoji

a bádavě mi v oči zřela. Co ji

zvědavě táhlo k nim, já tušil snad,

ač nevěřil jsem: její klid mě mát’.

Pak o tanec jsem prosil. Šli jsme. Ale

my stavili se v cestě nenadále.

To bylo v zákulisí. Že jsme sami,

já viděl kolem – Sami! Lehký mráz

předtuchy štěstí zachvěl, myslím, námi.

Já vzal ji za ruku, již nechala mi

a druhou rukou zvolna – dech mi váz’ –

jsem měkce objal útlý její pás.

Pak jako nevědomky, plachým letem

jsem dotekl se jejích úst svým retem.

A ona mlčela. Zpit touhy vínem

jsem druhou ruku z její vybavil

a tam, kde důlek brady šeří stínem,

jsem upoutal ji v měkém poutě jiném

a dlouhým políbením unavil

rty svoje sladce. – Dobrá víla vil

se ani tímto nevzrušila z ticha,

já cítil jen, jak přerývaně dýchá. –

Dech její odrážel se tlakem mírným

na prsou mých, já chvěl se, třás’,

v sluch šumělo to jako větrem vírným –

vždyť obzor štěstí byl tak nedozírným!

Jest lásky pravda to, jež víže nás?

Já k rtům se sklonil, přesvědčil se zas

a znovu ssál pak přesvědčení jasné

o sladké pravdě, srdce vždycky žasne.

A ona mlčela. Já netázal se více:

zda má mě ráda? Jaká pochyba,

když objímat smím, líbat rty a líce,

když čelo líbat smím a zřítelnice?

Kdo líbat dovolí, snad nelíbá?

Ó miluje mne, žádná pochyba!

Co více žádat, po čem více bažit,

když pravdou tou smím zpráhlá ústa vlažit?!

Pak zvolna ovinul jsem šíji bílou

a krásnou hlavu k svému rameni

položil – tvář tu hladkou, teplou, milou

hned hladě dlaní chvějnou, neužilou,

hned žíznivé rty hřeje v zmámení

na úzkých rtíků bledém plameni.

A ona, slabá rozmarů mých hříčka?

Zemdlená štěstím uzamknula víčka!

Jen chvílemi vždy oblak odestřela,

jenž modrou klenbu očí zaclonil

a dlouhým hledem na mně poutkvěla,

pak s důvěrou zas klesla víčka skvělá

a řasy stín se jinam uklonil,

z úst táhlý vzdech se zvolna vyronil,

ten vzdech, jenž dlouho čekal v bázně chvění,

co duši zdá se, klamný sen že není...