V ŽALÁŘI.

Co spáchal jsem já ubohý,

pro rány Spasitele!,

že duše má je v žaláři

v tom malém, slabém těle?

Jen malinká dvě okýnka –

těma se ve svět dívá –

a ještě v těch dvou okýnkách

se často slzou stmívá.

Jenom dva malé otvory,

kterými duše slyší –

a těmi často slyší jen

řvát dravce ze svých skrýší.

Chtěla by v síle obra vstát

a rozbít světa mříže,

leč má tak málo jíst a pít,

jen kapky krve líže.

Chtěla by křiknout vesmírem,

až pršely by luny,

leč prsa jsou jak husličky

a slabounké v nich struny.

Chtěla by vznést se nad tu zem

a po hvězdách si kráčet –

leč jako otrok galejní

musí své tělo vláčet.

Tak sedí v tmách jak Dalibor

v žaláři dlouhou chvíli,

sní o krásnějším životě

a na své housle kvílí.