V ŽALÁŘI.

V žaláři pěvec umírá –

tak sirý – opuštěný,

jak by již mrtev byl a hrob

žalářní byly stěny.

S ním nikdo nerozloučí se

a nerozžehná vzdechem?...

Povzdechla klenba žalářní:

vzdech jeho vrací echem.

A nikdo vřelou se slzou

se k němu nenakloní?...

Zdi nad ním pláčou žalářní

a chladné slzy roní.

V žaláři pěvec umírá,

jen žalář pláče – vzdychá,

a vlastní srdce vyzvání

mu umíráčkem zticha.

V žaláři šero – zázrakem

na líce zmírající

vpad’ pablesk těsným okencem:

chce úmrtní být svící.

Jest pozdrav dne to nového,

jenž vzchází za červánků? –

Neb loučí den se se světem,

jenž nachýlí se k spánku? –

Div nový! ptáčka-zpěváčka

zří dnes ty smutné stěny;

skví ve zlatém se slunéčku

jak zlatem opeřený.

Jak na květoucí větvičce

na mříži usedá si:

ozývá zlaté hrdélko

se stříbrnými hlasy.

I žalář nové ozvěně

se učí, slyše zníti

zpěv ten, jenž z umírání zas

i pěvce budí k žití.

„Co vina má? – jak ty, já též

jsem zapěl hymnu vesny –“

Tak šepce hlasem stonavým

a s mříže zpěv zní plesný.

„Což vina má, že v jaře tom

jen klamné byly zjevy?“...

A žalář pojí ozvěnou

ston pěvcův – ptačí zpěvy.

„Ó krásná jarní písni má,

ty hymno o svobodě...

však mnohé k žití jarnímu

budilas po národě...

Kéž ještě jednou v písni vzkvést

by mohla ústa siná...

Ty zdi bys roztrhla, jak květ,

když poupě rozepíná...“

Než, v prsou hlas mu umírá

a v hlavě paměť hasne –

kde najde nápěv písně své,

kde slovo její spasné?

Otevřel oči – nad hlavou

keř vavřínový bují,

na keři zlaté varyto,

varytem vánky dují –

A zlaté struny varyta

se dechem vánku chvějí

a ze strun tóny nápěvu

do duše pěvci znějí –

A v duši slova budí se,

i vstává pěvec hbitě

a rukou pevnou toužebně

již sáhá po varytě...

V tom umlk’ ptáček-zpěváček

a zhasla slunce záře:

odlétlo ptáče se mříže –

noc vstoupá do žaláře.

Umlklo zlaté varyto

a struny praskly rázem:

i puklo srdce pěvcovo –

on mrtev klesá na zem.

A žalář hrobem: echo mře –

však brzo zas se vrátí,

až jiný vězeň, jiný bol

tam budou umírati.

Tak umřel pěvec v žaláři.

Hrob pod věží jej skrývá,

nad hrobem ptáček-zpěváček

své jarní písně zpívá.

Až z hrdel lidských nad hrobem

zpěv jarní bude zníti,

za který umřel v žaláři –

ten žalář v prach se sřítí!

Zda hrob ten lépe ozdobit

by pomník mohl jiný? –

Na hrobě pěvce svobody

žaláře zříceniny!