V žaláři.

U noh se krčila kočka a střežila hnutí;

já, spoutaný kacíř, choulil se v železném loži,

a cítil, jak vrývá své drápy do mého těla –

(eh, bylo to jedno,) nechť zhynu v žalářní kobě!

Jak zářilo tenkráte oknem sluneční světlo!

Ach, bylo to divné: Já tušil budoucí spásu,

já cítil, že ztuhne můj sval a okovy prasknou,

že budu stát silný a hrdý v paprscích slunce.

Jen vy, vy ubozí bratři, jež zalehlo temno,

a kteří jste slábli na loži horečných snění

a kteří jste zmírali, odmítajíce pomoc –

Co teď vám zbývá? Co platny jsou ideje vaše?

Já volám vás k žití. Já třesu žalářní mříží:

Není ztraceno všechno, dokud duše je v těle!