V žaláři.

Tma kolem a v tělo mne zebe,

tak prázdně tu zvučí můj hlas –

ó že jsem kdy poznala tebe!

Buď proklet, buď proklet ten čas!

To měsíc byl lásky a růží –

já toužila po lásce též,

já věřila zrádnému muži,

a všecko bylo jen lež!

Já chudá a sprostá jsem byla,

on krásný byl, bohatý, mlád,

a přece jsem uvěřila,

že má mne rád!

Kde olše se ku břehu chýlí,

tam potkal mne o samotě,

já proklínám onu chvíli –

tu nejkrasší ve životě.

Ta jediná, neblahá doba,

ó jaké to blaho a ples!

My plakali rozkoší oba,

že našli se konečně dnes...

Pak jinou mu nevěstu dali,

já šílila, klnula jim,

až od prahu bičem mne štvali

i s dítětem neduživým.

Kde olše se ku břehu chýlí,

tam dítě mé počalo lkát,

já stisknula krček mu bílý

a dala jej do země spát.

Ó lidé, ó bez duše kati,

že lásku jsem hledala též,

což musila do hrobu štváti

dvě srdce ta jedna tvá lež?!

Dvě na věky zatratit duše,

a vzbudit jim boží hněv – –

kéž duch můj, pokoj vám ruše

jak upír ssaje vám krev!

Tvé zrádné oko nechť více

již do hrobu nenajde klid,

kéž musí mne, s šibenice

jak klátím se, všady zřít!