V ŽALÁŘI.

Komora, komora tichá, pustá, –

okénko úzké, mříže hustá,

klenutý strop a chladná stěna –

tu bydlí duše uvězněná.

Svítá. – Že svítá? Jako sen

se v okno táhne zásvit malý

co v lampy zář; a v šero jen

se čtyry pusté kouty halí. –

Ach jitřeno! Kdy jsem tě vítal

s lesnatých domoviny strání,

tvůj svit mě líbal; tiše splítal

věneček růží na mé skráni.

A níže v padol po travině

zář tvoje plyne; na křovině

květ otvírá, – i v háj se pouští,

probouzí ptáčka v šerém houští,

ozlatí laňce vonnou skrýš,

proletí hájem – výš a výš –

nad lesy v modré chví se páře,

až celý kraj tvá zlatá záře

v úsměv a volnou píseň budí,

žehnajíc nadějí každé hrudi! –

Zorničko mládí, hvězdo svatá,

mě zmizela’s! Má noha spjata

víc nevrátí se v ona místa,

kde panuje tvá záře čistá;

věren, jsem válčil za tvé heslo,

až raněno mi rámě kleslo –

jsem nevolníkem; obyt můj

je tato chladná, temná sluj...

Tu dlouho – dlouho – dlouho svitá,

a den se nikdy nerozvine.

Níž volně stín se mříže šine,

a samé temné kříže splítá,

a vrhá mi je na podlahu.

Má noha volně po nich kráčí,

ony se chvějí – dál se vláčí

a druhou stranou oknem ven –

za nimi zásvit bledý hyne.

Toť uvězněné duše den. –

Červánek mizí. Na klekání

zvon krajem dálným povyzvání,

ozvěna daleko – daleko vane,

než doletí k oknu – mlkne a stane;

až v nebesa její sáhá moc,

leč nikdy v těžkou vězně noc. –

Soumraku tichý! Tajemná chvíle,

kde opojena, duše kleká,

kde city planou v celé síle –

velebná chvíle, velebná chvíle –

proč duše má jen se tě leká?

Snad vědomím, že krásný čas,

kdy v žití zval tvůj sladký hlas,

tak marně, marně utratila?

Oj ne! Vždyť moje duše žila,

a cítila ten žití proud –

jáť miloval! – ach to můj soud.

Proto tu dlím. Byl jasný den, –

co dál – to soumrak – tichý sen.

A proto se má duše leká,

že za tím šerem noc již čeká –

co šíré moře, míry žádné,

kde naděj tone – touha chladne...

A tentýž zjev co slunko ve dne,

v komoru nosí luny zář,

jen že mi vlas i tvář v ní bledne.

Tak, čelo těžké v ruce jedné,

a v druhé některý svůj sen –

tu dlím, a cítím chladno jen,

vížící – těžké – jako ledné.

Však nebolí. To slasť by celá

sem na peruti stoupla s nebe,

kdyby se duše rozbolela.

Necitně pohrouží se v sebe,

v hlubokou tůni nedohledna,

a silou celou váží – váží

jen okov dumek z temna, ze dna.

A hlavu opře celou paží,

a táhne, táhne silou celou,

ba nad sílu i ještě víc,

a najde, když ten okov stane –

ach, dumku dávno odumřelou,

čásť věčnosti – a prázdné „nic“...

To noc je duše ukované. –