V zámeckém parku.

Statné lípy věkovité

stinnou alej tvoří

a jak hnízdo poloskryté

zámek se v ni noří.

Nejstarší z lip zve mne k sobě:

K mým si nohám sedni;

vyprávět co budu tobě,

nejsou věci všední.

A již v minulosť se vrací,

paměti své snuje:

o tom, kolik generací

v zámku pamatuje;

ve vzpomínce vřele chválí

zlaté ony časy,

dokud ještě pudrovali

páni sobě vlasy;

vzpomíná si, jaký býval

čas to ještě hezký,

dokud v těchto místech zníval

jenom hlahol český;

želí, že ten hlahol sladký

rychle odtud mizí

a že děti české matky

mluví řečí cizí.

Náhle lípa hovor tají –

„Slyš jen!“ šeptá tiše...

Na blízku mne štěbetají

gouvernantky z říše.