V ZÁMECKÉM PARKU V TROJI.

Park tichl večerem a mraky se již tměly,

šum hlasů hospodských opile vrážel do zdi,

již vůně jara mladého se vzduchem chvěly

a v jásání se rozzpívali drozdi.

My schodištěm šli starým, které mech byl skropil,

zmámeni barokem a vytesanou bájí:

bůh každý vášnivě se sprosté hroudy chopil,

by navždy zdolal smrtelnou tu láji.

Nad padlým Titanem pohnuta sdílným bolem

má duše citlivá svým tichým pláčem lkala,

já neřek Ti, že zřel jsem, v stromořadí dolem

jak kmotra Smrt se liščím krokem brala.