V ZÁMKU ZAHRAD.
Podivné obrazy a zjevy křísily se v její duši,
jak nedávno je žila jimi ohromena.
Leží jak neživá, a srdce její temně buší,
ó, jaká všeho velká přišla změna!
Noc kouzlo otevírá zázračná a snivá,
Marie poslouchá, jak Julgun smutnou píseň zpívá,
a dívek unavený smích
utichá na hedvábných polštářích.
Dojedly hrozny, mandle, dožívají
svůj rozmařilý den,
a chán jak čímsi strašným okouzlen
v zahradách bloudí, jež se v nekonečno zatmívati zdají.
Marie Potocká! On zvolal vášnivě to jméno,
i ona vyslovila je té chvíle, jak by vzepříti se chtěla
tomu, co usouzeno.
A marně. V jejích očích zavřených
tkvěl jeho pohled; v něm, v něm zapomněla
rodného domu, otce drahého
i vzdáleného sadu věrného
i mrtvých na bojišti nešťastných.
Jak náměsíční v zajetí se dala odvádět
dalekou dálku v sídlo chánovo
do zámku zahrad... Ó, zde celým srdcem žíti smět,
v souladu krásy, štěstí mimo svět!
Však pokořena čekat na slovo
onoho muže, až ji zavolá a k sobě přivine –
harému milostnici, až mu na dně srdce odevzdaně spočine!
Ó, vidí půvab jeho polonahých žen
v komnatách rozkošných a čarokrásných
s emaily duhovými, jako drahokamů jasných
záření sněné, fontán slyší vzdech
jak ozvuk polibkův a jako zahrad vytoužený sen.
A touhou opojena ve slz tone pramenech,
a v jejích očích zavřených tkví potopen
Girejův pohled, který upřel na ni,
když ráno vyprávěl jí o horách, jež zámek obkličují,
o divném skalním městě – jehož obrys do zlatého vzduchu čněl,
o tanci dervišův a honbě sokolův, a jako vzpomínání
zazpíval píseň Gaziho, jak růže mořem plují
a slavík před očima nebes oněměl...
Fetch Girej pravé vešel v zlatou komnatu
a chvíli váhal. Byla noc již. Fialkové vůně oblaky
snesly se k němu, klesl v polštáře
v bolesti, vášni divém záchvatu
a zase pozvedl se, do záře,
do záře luny zahleděl se, v noci sladké přízraky.
A jako ve snu kráčel za svou vidinou,
až ony dveře, dveře otevřel. – A stáli proti sobě
Marie – Fetch Girej... A stáli proti sobě v chvíli noci nevinnou,
jak člověk rodící se, člověk končící své vise v hrobě.
Slov nebylo, leč příliš více nežli slova:
svit zraků, zpověď srdcí, věčnost okamžiku,
tajemství bytí, rozluštění štěstí, náboženství nová
o smrti rozkošné a hořkém žití vzniku.
Objetí strašné, rozsvícené oné půlnoci
zářilo nad horami nad zámkem a zahradami,
jak bolest v rozkoš proměněná...
Slzami perlovými tajuplně do noci
fontána v přítomnosti smrtelné a nesmrtelné lásky zpívala
a tiše plakala.
Do oné bílé noci do věčného smíru pod hvězdami
svůj osud posílala v život probuzená žena. –
Zde celým srdcem žíti smět
v souladu lásky, štěstí – mimo svět!
Však marně blouznit! Po té noci slunce spatřit nelze ani.
Sad doma odkvetl, a otec umřel asi. Hlavu ke spícímu sklání.
Odejde nepozorovaně, jako onen slavík oněměl
před nebes očima... A chána ještě žhavě políbila – –
a probodla si dýkou srdce... Stopu lásky světlé na rtech měl
Fetch Girej – vedle něho Marie se položila jako zkrvavená růže bílá.
Stříbrné ráno květy na fontáně v barvy teplé vzkřísilo
a chána v hrůzu, do zoufalství vzbudilo...
Marie studeně a smutně usměvavá
na modrém hedvábí a zlatě leží nejtišeji,
fontána slz truchlivou píseň krůpěj po krůpěji
věčnosti odevzdává.