V ZAMYŠLENÍ.

My všichni jdeme životem

jak lanem – nade smrtí,

pod námi čeká moře, zem,

až kosti naše zdrtí.

Nač, prosím tě jen, stoláři,

kolébku robíš děcku?

Nač, panno, chvátáš k oltáři,

sníc v muži krásu všecku?

Nač plují plavci v cizinu,

nač André letí k výši?

A, když i já s ním zahynu,

nač ty své verše píši?

Svět celý chví se nad hrobem,

kdys do hlubin se sřine –

a proto křídla! křídla sem,

bych vzletěl k hvězdě jiné!