V zamyšlení.

V zamyšlení stál jsem blíže Basiliky,

různé upomínky srdce rozháraly,

na vrcholu brány k skvostné Mercerii10)

kovoví ti obři dvanáct odtloukali.

Z nitra srdce mého, v myšlenkách mých skryté

postavy vystouply z dávné, z dávné chvíle

kolem hemžejí se, kryty zlatohlavem,

a kam oko hledí, slavnostní je píle. –

A na štíhlých stěžních vidím prapor trojí,

trojí stkvělý prapor volně větrem vláti,

na každém tré znaků – království tří kleslých

Morei a Kypru a Kandie státi.11)

V chrámě milé zpěvy, varhan zvučné tony

libou vůni myrhy k nebi sprovázely

a benátské zvony v souzvuk spojily se,

kterým po Adrii družně v dálku spěly.

Z nádherných a skvostných budov, okrášlených

čarokrásné něžné pohlédaly paní,

do paláce dožů spěli senátoři

v purpuru a v drahém zlatém krumplování.

Žebrák, lodník, šlechtic ku břehu pospíchal

tam, kde loď ta zlatá, Bucentoro stála,12)

která zlatým leskem předčiti chtíc slunce

dvě stě silných ramen k plavbě ukrývala.

Dože v předu lidstva na palub vystoupil,

roh pak Benediatův pokrýval mu hlavu13)

a benátský národ svobodě a lidstvu

po třikráte hlučnou provolával slávu.

Plynula loď zlatá k břehům krásna Lida,

pyšného by dože s mořem zasnoubila,

aby ruka jeho prsten posvěcený

v onyxovém pouzdře v mořské hloubce skryla.

Množství přenádherných loděk s dožem ploulo,

který přioděn byl slávou vyšší krále,

Adrie pak krásná v modrojasných vlnách

ženicha a pána tiše nesla dále.14)

Zamyšlený stál jsem blíže Basiliky,

zvony mřely, tichly, lid se ztrácel, ztrácel,

já jen ranním sluncem k břehům jsem pozíral,

žel, o žel! a zpět se nikdo nenavracel. – –