V ZÁPADECH...

Těch několik slov ztajených, jež zaslechl jsem maní,

mně více usnout nedalo až pozdě do svítání,

těch několik slov příšerných, jež tiše šeptali si

o smrti všech mých nadějí, tak hrdě vyšlých kdysi.

Jdu zděšen dravou příšerou, jež v nitru mém se skrývá,

s nejasným, teskným tušením, že již se připozdívá,

a úzkostlivě sleduji mdlý tlukot chabých tepen,

jak moh’ bych ještě zachránit člun, který špatně slepen...

A nelze více necítit, jak dech se v prsou dusí,

jak den od dne slábne víc, co v brzku zhynout musí,

a přec vždy divý strach mne rve a děsem skráně planou,

když v ústech náhle cítím krev, krev útrob svých, mdle slanou!

A cítím Kohos za sebou a řítím se, kam On chce,

šílený strachem bezmezným, již tuše problém Konce –

a slov těch stále vzpomínám, jež zaslechl jsem maní

o blízkém konci všech svých dnův, o volném umírání...