V zápas jdoucím...!

Vy, kteří ze všech končin v pochod jste se dali

za jedním cílem všichni, kde se skrývá Praha

ve stínu strmých věží, pod pahorků valy,

ta stará, věčně krásná, našim srdcím drahá,

vy, kteří k praporu jste všichni přísahali,

na němž je purpur krve s květů slávou bílou,

vy, kteří měsíce jste oddech nepoznali

a žhavě kypíte teď nastřádanou silou,

vy, kteří jeden šat i jednu duši máte

a jednu myšlenku a jeden srdce tlukot

a povel jediný jen poslouchati znáte –

zda slyšíte ten temný za oponou hukot...?

Je arény to hukot rozkypěné davem?

Snad v loži čeká Caesar, obklopený dvorem,

až zápasníci vejdou, aby v písku žhavém

dřív, nežli zemřít smí, ho pozdravili sborem...?

Ba vskutku. Caesar čeká: – neboť Národ je to,

co vás tam očekává, dychtě po zápasu,

by vidět mohl zase v slavné chvíli této

svou celou moc a sílu v zlatém slunce jasu

a svoji budoucnost a svoji velkost celou,

by mohl ukázati před veškerým světem

svých legionů div a země stráži bdělou,

svou mládež junáckou, jež Jeho krve květem...!

V ten zápas tedy jdete... Nemusíte mříti

k zábavě tyranů a zhýralého davu.

Ne. Národ vidět chce, jak dovedete jíti

přes všecky překážky a hrdě týčit hlavu,

že umíte se bíti s životem i vrahem,

že vezmete si zpátky, co nám kdysi vzali,

a potom, lidé volní, na vždy před svým prahem

se postavíte na stráž jako prahor skály...!

V ten zápas jdete... Povel zní! Teď vzhůru hlavy

a srdce ještě výš, jak vaše nadšení –

ať jako vítěze vás slunce západ zdraví

a bouřný lidu dík vás v posled odmění!...