V ZÁŘÍ 1916.

Co stalo se jenom? Jsem stejný přece jak včera.

A ještě včera dost očí se na mne mračilo temně.

A dnes, jak by koupala v mléce mne slova nadšení sterá,

a na sta se rukou třepotně vztahuje ke mně.

Sta růží v mé síni mi dechem líbezným dýchá

(Spíš, mrtví druzi, ty vaše ozdobit měli drny!)

Snad za ten nesčetný osten, jenž pálí a píchá,

a za ty, jež leta mne drásaly, bolestné trny.

Já vzpomínám... Písně jsem čárnému věřil proutku,

s ním bloudek (ó, mládí!) chtěl stanout kdys mezi obry;

teď zmaten, poplašen trochu, se krčím v svém koutku,

a říkám si: Musíš být dobrý – tak dobrý – tak dobrý!