V záři minulosti.

Vzdech trpký vítá našich králů řadu,

jež klonil v jařmo cizích tretek chtíč,

i zpupné panstvo cizojmenných hradů,

snah cizích raby, lidu svého bič;

než kdy sám národ povstal v žáru svatém

a blesky kalicha v noc duchů dštily,

a slepec zaburácel s pomsty mlatem:

tu žasl svět, tu velicí jsme byli.

Ký div, že naše skráň se v lesku sluní,

jenž září z velkých historie desk,

že stále, stále na rtu našem duní

ten dalný houfnic hrom a cepů třesk – –

Leč, bratři! nevrátí se titan slepý,

i reci jeho v mohylách se skryli,

a v musejích se bortí strašné cepy –

My velicí jsme byli, ach! jen byli.

Co pomůže nám vavřín zašlé doby,

co síla, moc, jež rozpadla se v nic?

Ach! lipanské a bělohorské hroby

co vzaly, nevrátí nám nikdy víc.

Hůř žebráku, jenž chodil v zlatohlavě,

smích budí slaboch, pyšný z dávné síly,

svou hanbu neskryjeme v otců slávě,

co jsme, jen vidí svět, ne co jsme byli.

Jen přítomnost nám stvoří osud celý.

V té utrhněm’ si slávy ratolest

a bychom barbary jen otce měli,

tím pyšněji by zkvetla synů čest.

Však svěsíme-li v boji chabou ruku:

nechť dědové si laury věčné vili,

nic neodvrátí zkázu kleslých vnuků,

a lidstvo chladně řekne, že jsme byli.

Nás budil svit, jenž zářil z prchlých věků,

a byl nám zdrojem nové důvěry;

než, stále vzpomínat jen dědů reků

a sníti v troskách zašlé nádhery,

to marně čas a sílu jarou tráví

a zrak nám kalí, klamným leskem zpilý –

Již nechme snění v rozvalinách slávy

a k činu, bychom velkými zas byli!