V záři západu.

Ó, jak teď sladko v kypré bloudit trávě,

kdy vzduch je protkán sítí skvoucích stuh!

Viz, modrou mhou se kouří vonný luh,

a v lesní mýť se večer chýlí právě!

Tam západu zář rudá, krvavá

v dál za stromy se schovává

a mezi kmeny z lesa vytrýská

jak doutnající uhly z ohniska...

Jak háj kol stojí něm; jak mlčenliv!

On v hloubi svojí všecky stajil zvuky,

jen v tichu svatém tmí se jeho buky.

A bez šumu se třesou listy jív...

Hle, vršky stromů ještě zlatem svítí,

jim bílá pára sprchá v šerý vlas

a z vlhké trávy šustí ještě klas,

jejž obetkala třpytnou jeseň nití – –

leč já jak motýl, vůní opojen

tam ve hrudi to cítím kouzlo jen,

jímž v raketách sem z lesa západ září,

a růže sype na mou bledou tváři...

Ó, Západe! Jak’s velkolepý zjev!

Tvé slunce mroucí všecku svoji krev

dá slávě Tvojí nad hrobem se skvíti!

Co slzy naše, co náš stesk i zpěv

jsou před slávou, jíž Ty znáš zazářiti?

Nám, dětem světa kladou na rakev

jen černý flór a chudé věnce z kvítí!..

A dojat, v snech, jsem zahleděl se v dál:

tam skvoucí héros nad propastí stál

vždy víc a víc se v lůno její chýle;

tam slunce zřel jsem, mok ač krvavý

mu tekl z ran jak v nachu záplavy,

přec samo v ni jak perla padlo bílé! –

Juž potichu se v úval večer vkrad,

a les juž zcela v jeho zmizel hávu,

leč já se ještě dívám na západ

a ve svých snech zřím dosud jeho slávu...

Nad horou dávno oblak plápol zhas

– leč v srdci mém zní dosud tajný hlas

a v bouři dojmů klid mých křídel ruší.

A v snění hlava k prsoum klesla níž...

Nad lesní šeru vyšly hvězdy již –

jak rosa na květ, padá ticho v duši.