V žárlivosti.

Umdlívám, padám, steskem je mi k smrti

a marně hledám v klidné rozvaze

osvěžných léků, abych na dráze

svých mladých plánů, než mě mdloba zdrtí,

byl o krok zase dál – ach! jak to málo,

co cesty ušlé mám již za sebou!

Cíl toužený a sněný se svou velebou

v nesmírné ještě dáli ukázalo

mně oko střízlivé – já naň se dívám

již nyní ochable a odpočívám!

Já zapomněl, když stoup’ jsem smělou nohou

k prvnímu kroku, že mi v cestu též

zlovolní vstoupit zákeřníci mohou

a máš je všude, kudykoli jdeš,

ba útulku jim dáváš v prsou schráni

a hřeješ tyto zmije krví svou,

až zotročí tě sobě, tvoji páni,

že celá jsi jim jenom krutou hrou. –

Jsou to tvé city – strašný úděl lidský!

S ně silným dost jen člověk gigantický!

Jak nevrlí jsou, rozmařilí, hraví,

jak urážlivi hrdí páni ti!

I stéblo jen kdo do cesty jim staví,

hned mstivou zbraní znají raniti

a není dýky, která ostřej’ bodá,

nad jejich zbraní sotva znalý hrot...

Kdo raněnému léku v ránu podá,

když sám on stěží, kam se osten vbod’,

rozeznat může, to jen jistě věda,

že bolesť mu ni stát ni ležet nedá?!...