V žáru léta.

Zem zpráhlá puká. Květ je plný prachu,

a nikde stín a nikde kolem dvoru,

kol pláň, jež trpí, žízní, mlčí v strachu,

jen proužek lesů tmí se na obzoru.

To není žár, jímž všecko k plodu zraje,

toť úpal, který jako mráz jen ničí.

Ó, bouře, přijď a schlaď ty žhoucí kraje

a práskni nebem blesků svojích biči!

Již dýchat nelze, jak to žárem dusí.

Teď slunce shaslo v horoucí své síle,

a nebem šedým letí mraků kusy,

hned jak noc černé a hned děsně bílé.

Kol polí kráčí snědé děvče bosé,

jak samo léto, plamen, žár a zdraví,

rty květ, jenž prahne po polibků rose,

a tmavý vlas a zrak jak blesky žhavý.

A jestli myslit v tíze parna lze ti,

na vášeň lásky myslíš v této chvíli,

kdy srdce jako splašený oř letí,

a oko plane, hlava žárem šílí.

Kdy polibky se jako oheň řinou

na skráň i ret, že sotva dýchat může,

a na čelo a řasu oka stinnou,

kdy objetí se svírá úž a úže.

A cítíš, že to závrať byla pouhá,

jen opojení, které silou mýlí,

jen žár, jenž spálí, jenž se lásce rouhá.

Ó, díky bouřím, jež tě vykoupily!