V ZÁŠEŘÍ MOJÍ GARDEROBY.

Má šatna páchne skomíravou plísní,

zatuchlá vůně vane z kostýmů,

a člověk jde, když myšlenky ho tísní,

se nadýchat té vůně podzimu.

Já šťasten jsem ve svojí garderobě

a svoje masky prohlížím si rád,

mé škrabošky tu dřímou jako v hrobě

a zlíbal jsem je víc než tisíckrát.

Jsem vykoupen, bič nedopadá shora,

na scéně stojí nová krajina.

To měkké dítě nehraje už Moora,

však do dneška si na to vzpomíná.

To dítě kdysi tolik milovalo

a v lásce chtělo slavit dozvuky,

s úsměvem na rtech ještě sladce spalo,

když vložili mu dýku do ruky.

Ach, dítě! Moore! Jak se těžce zvyká!

Ta škraboška je vlhká slzami –

a v garderobě ještě je ta dýka,

co nechala proud krve za námi.

Co vzpomínek v té tiché šatně hárá!

Zde pobyl jsem již mnohou hodinu...

Zde visí na zdi kostym Lomikara

a paruka, v níž hrál jsem Kozinu...

Můj repertoir? Boly, boly, boly...

V mých hrdinech spí smutek galejí –

a není jedna ze všech mojich rolí,

by nestála pár rudých krůpějí.

Škrabošky dřímou.. Mám jich celou sbírku,

na parukách už plíseň narůstá...

Jen jedna chybí. Je to larva z cirku.

Já nehrál, páni, nikdy augusta.

Rád prohlížím si garderobu tlící

a myslívám, jak je to podivné,

když člověk změní dýku v sukovici

a místo slz si hrdě odplivne...

Má šatna páchne skomíravou plísní,

vzpomínkou tklivou dýše každý cár,

paruky chví se Kozinovou písní

a je tam Moor a je tam Lomikar...