V ZASNĚŽENÉM KRAJI.

Zimní údol zasmušený,

zamlklý a zamlžený,

zavátý.

Kdo by řek’, že kdysi šla tu

mladá vesna v bílém šatu

s poupaty?

Kdo by řek’, že tady zkvetla

kdysi láska čistá, světlá

srdcí dvou,

ale zima ve závějích

pohřbila tu lásku jejich

uvadlou.

A teď jen ten vítr pádí

skrze spustlá stromořadí

přes vše dál,

kvílí teskně, že se zdá mi,

jak by kdos tam za horami

zaplakal.

Že sic vesna přijde zpátky

a s ní květ a trilek sladký

ptáčete,

však ta láska pochovaná,

zlobou lidskou rozervaná

nezkvete...