V zasněženém parku.

Hle, zavátý kout parku, schýlený v něm starý kříž,

a nad ním šero večera a třpytná, hvězdná výš.

Bezlistou, dlouhou alejí se zámku kmitá zeď, –

však z oken hledí tma a vnitř je hlucho, pusto teď.

Svist větru táhne alejí a parkem mrazu dech; –

mé srdce v zpomínkách se ztrácí, hlava v květných snech.

Jsem po letech tu se svým srdcem jediný sám host,

a kol mne zticha dýše, mluví teskně minulost...

A v duši vstává obrazů dav, víří představ rej, –

vše splývá v modrý velký zrak a v bledý obličej.

Ach, kdysi skutečně i parku kout, i starý kříž

se zrcadlil v tom velkém modrém oku, – dávno již.

To zrak byl komtessin; já viděl jsem ji, snivý hoch,

stát zbožně u kříže, jejž květem zasypával hloh.

Klid, vůně, šero táhly parkem; mezi stromy kdes

pták zpěvem usínal – a červánek plul do nebes.

Ten mžik tkal kouzla v duši mou, – a vodojemu šum

zněl v dáli kdes pln hudby, modrých snů a sladkých dum.

Dnes na všem sníh, – svist větru lká tu, zámek opuštěn –

komtessin velký, modrý zrak spí v hrobce věčný sen.

A duší mou jak hudby dávný, sladký tón to vlá:

snad pod sněhem mé srdce z mládí se to ozývá.

Jsem po letech tu se svým srdcem jediný sám host,

a kol mne zticha dýše, mluví teskně minulost...

Hle, zavátý kout parku, schýlený v něm starý kříž,

a nad ním šero večera a třpytná, hvězdná výš.