V. Zastaveníčko.

Byl Adam v ráji sám. Sbor sluncí nad ním planul

na temném blankytu,

na velké lupeny déšť rosy tiše kanul

a zářil ve třpytu.

A květy duhové tam těžkou vůni vály

a hlavou kývaly,

a v mlze stříbrné tam šumné stromy stály,

v nichž ptáci zpívali.

Své lampy rozžehlo si na sta mušek v trávě,

a tanec zavířil

a hvězdy hořely a celý ráj plál v slávě –

leč Adam smutný byl.

O platan opřen jsa, se k zemi díval pouze,

na čele mračno dum,

a chvilkou: „Nudím se,“ křik’ s výtkou, zívna dlouze,

k těm zářným nebesům...

Ó vábný anděli, ó plavovlasá madame,

jen sluchu přejte mi,

mám nudy jistě víc, než tenkrát v ráji Adam

té bídné na zemi.

Mně vše jest, protivno, svět, jaro, vesna vonná,

má sudba prokletá,

mne trýzní přátelé, když denně z Mendelssohna

mi hrají kvartetta.

Však líná duše má zas žárem dávným vzplane,

ó paní spanilá,

když s vaším pohledem z těch modrých zraků skane

v ni lásky idylla!

Ó drahá, skloňte se jen vlídně k mému zpěvu,

ten hlas váš jemný znám –

za ty své výkřiky tam dostal Adam Evu –

k vám já už cestu znám!