V ZÁTIŠÍ

Sem se stěny, ty lulko milá s jelenem,

ať hlavičku ti rozehřeju ladnou!

Já zadumám si pod tvých mráčků výklenem

a zase zbloudím dum svých v říši vnadnou.

Jak na vejminku jsem v té tiché komoře!

Z obláčků hledí bledá upomínka,

jak měsíc z mraků dřímajících nahoře

mně zíral v rodné chatě od okýnka.

Kotouče modré vlní se a stoupají,

z nich opět šalamounská slova,

že marno vše, a přec vyznávám potají,

že láska věčna. Čas ji nepochová.

Mám přátely i chatu rodnou, milenou,

mám otců zemi – bohat jsem. Ó dosti!

Již růže nežel, pouští nejdeš sežženou,

máš čistý pramen tiché pro radosti.

Už stmívá se, dým skví se v sledním pozlátku,

dumaje v kout se choulím pohodlný;

zřím upomínek ozářenou zahrádku

a květ i strom kol šepotání plný. – –