V zátiší. (1.)

Stín větví plných listů žlutých

mi teskně zírá do oken,

kus nebe, oblak nepohnutých,

v nichž slunce kmitá jako sen;

i vítr usnul kdesi v mechu

a křídla složil znavená,

pták umlknul, a v tichém vzdechu

se dmou jen ňadra vzrušená...

Těch jesení já mnoho prožil,

než nadějí květ mojich svad’;

teď vzpomínkou v mém srdci ožil,

a velký stín v mou duši pad’.