V zátiší. (2.)

Ty větry jak by venku lkaly

a v okno bijí perutí;

pruh zahrádky se v temno halí

a duše v teskné pohnutí.

Ó vzdej se! marná touha tvoje,

ten kříž tě více nespasí;

jsou marny mrtvení a boje

a odříkání zápasy;

jak výsměch světa sem až proudí

ten ulic šum a vír a ruch,

mé oko v temnu venku bloudí

a v temnu pochybností duch:

jen jednou v žití jaro zkvétá,

skráň ozdob jeho růžemi;

pryč choré sny, než prchnou léta,

vše usmíří se pod zemí.

Co po dni jasném ku večeru

můž’ přijít, ne-li noc a tmy?

A náhle v mlhavém tom šeru

vzplál bílý měsíc s hvězdami!

Hle, noc má svoji záři milou,

hrob naděje zas zlatý svit:

má víra roste novou silou

a pučí v květ: to nebes klid!