V ZÁTIŠÍ. (II.)

Uprostřed vlhké jedlové vůně

u cesty vlídných domků je řada,

opodál v samet mlčící tůně

slunečné zlato v penízcích padá.

Na kámen v stráni ještěrka chvíli

bázlivé tílko důvěrně vzepne.

V dálce, jak průsek ke vsi se chýlí,

čechrá se jakés políčko řepné.

Zevšad se ticho poledních kouzel

neslyšným proudem při zemi vlní.

Duch, jenž se marně bolestí vzpouzel,

souladem smíru zvolna se plní.