V ZÁTIŠÍ LESA.

Pojď, usedněme

pod borovicí

v zátiší lesa!

Vidíš, ten motýl!

Těká, tak černý

jak tvoje oči!

A nyní na stvol

used a pije

z květiny vonné

jak já z tvých retů.

A jeho křídla

dechem se zdvihají

klesají opět,

jak tvoje ňadra.

Na útlém stvolu

houpá se tiše,

jako tvá hlava

na prsou mých...

V hlubinách lesa

do dutin stromu

tluče kdes datel,

jak naše srdce.

Slunce se směje

jak naše štěstí. –

A tu se ozval

za nimi táta,

karabáč v ruce:

A na tvá záda

padají důtky,

jako když na stráň

kroupy se sypou...