V ZÁTOCE

Královno moře v popelavém hávu,

kde bytuješ, duch kast se prolíná.

Tvým hradbám vstříc, jež zašlou znají slávu,

pach stoupá z uliček a rybina;

tvé nejvzdušnější sloupky hlásat mohou,

že barvou šlechtictví šeď smutku je –

a dole šička na ztepilých nohou

jde s úsměvem, jenž tolik slibuje!

Zde na balkoně nýt by měla slečna,

tam s kazatelny bouřit moh by mnich,

a jsou to vidiny, půl z neskutečna,

půl z dálek zapadlých a neplodných.

Jsou prudší vichry, jež teď městy dují,

už o nymfách nás nedojímá hra;

hleď, na střechách se kočky miliskují,

slyš, Tritonek se tříští nádhera – –

Je omšelé mít srdce ochořelé

a nežít dnem, jenž nově z jitra vznik – –

Žel, nesem též – my, krásy světitelé –

svůj mrtvý v duši kout, svůj Dubrovník.