V zeleni.

Ach, co jsem se v tužbách nastonal

po zeleni smavé polí, luk; –

teď mi v duši vrůstá se všech stran

a je pln jí srdce každý tluk.

Jako smaragdný roj nadějí

usedá si v stráně, luhy, sad; –

celý svět a lidské srdce s ním

věří, že se bude zelenat.

Leží před zrakem jak božský slib

zelená zvěst krasších, slunných dní,

a má celá bytost vroucně ždá

býti jejím dílcem, splynout s ní;

vehroužit se v jara věčnou taj

a s ní vzpučet v krásu, zář a květ...

po sklamáních žití zašlým snům,

znova zkvetlým, ve tvář pohledět! –

Ach, co jsem se v tužbách nastonal

po zeleni smavé polí, luk; –

přišla, – bujnou clonou obrůstá

jemně v srdci těžké pouto muk.