V zemi Mokha

„Jeť bytost lidská božstvu na úkor,

a chcem-li žíti, spasí nás jen vzdor!

Dřív brali bohové si v oběť člověka,

teď se již chtíčů jejich Mokha neleká,

roh posměchu si na terč zavěsíme

a hříčkou krvelačnost uhasíme:

aj země Mokha, nejkrásnější v světě,

již stejně krásně pro nás všechny květe!

Nuž na kamenný terč zavěste roh,

a pod terč budiž dán obětní hoch,

žně šťastně hojné na bozích již vykupte!

Vy kouzelníci otce střelce obstupte,

a obstupte ho s tasenými noži,

že chybí-li, sám bude oběť boží,

neb mezi námi nesmí žít ni chvíli,

kdo proti bohům nemá mužné síly!“

Kmet umlk’, lidstva rozstoupil se dav,

a kněz, roh modlitební s prsou sňav,

malého hošíka již pod terč postaví.

„Již setřel datli hochu svému se hlavy!“

„„Již setřel!“ hlučí tisíceré hlasy,

a kněží posvěcené nože tasí,

a slunce zahrá s nožů modrým leskem,

že odlesk dlouhým zlatí střelce bleskem.

Hoch vidí odraz světla, slunce zář

mu vekouzlila úsměv v mladou tvář.

Ten úsměv v otci pocit žalný probudil –

hle jak tu tiše stojí, jak se zatrudil; –

však zas se sbírá, k osudnému luku

již vznáší odhodlanou opět ruku,

již míří, spustí, – šíp jde v plné čelo –

a kněžův nůž se ztápí v střelce tělo!

Prorazil vzduchem děsný matčin vzkřik,

zatřásl vzduchem zlostný lidstva ryk,

však s výše kmet tu mečem soudným pokyne

a děsný lidstva ryk v pláč matčin rozplyne.

„Žní počátek zvěstujte všem k radosti –

však zbabělcovy poušť nechť bělí kosti:

ni mrtev nesmí u nás dlít na chvíli,

kdo proti bohům nemá mužné síly!“