V zemi to duní.

U Lipan dobojován boj,

tvář slunnou v krvi zhlíží den,

jeť Táboritů zbitý voj

po dálném poli rozplašen

a tísněn, tepán odevšad;

prch’ Čapek s jízdou, Prokop pad’...

V zemi to duní!

Noc křídlem černým kryla zem,

bouř přidusila zbitých vzdech,

chlad rosy v pádu léčivém

žár siných mírní na ústech,

a šepot vroucích modliteb

se mísí v koňských kopyt tep.

V zemi to duní.

Za noci, kady průhon ved’,

houf jezdců nese ručí cval,

jim na běloni uprostřed

muž jako by jej ukoval;

kůň bujný tepe podkovou,

a jezdec hlavou kývá svou.

V zemi to duní!

Kdo jest? Aj, velký bitev pán,

kněz Prokop, kruté smrti plen;

on mrtev na kůň přivázán

jest druhy s pole odvážen;

jej nesmí lstivý Bořek mít –

jdou potají ho pohrobit.

V zemi to duní.

A jezdci jedou z pole ven

a skáčí s ořů Brodu blíž,

a kopou hrob – či je to sen? –

a v hrobu Prokop s ořem již,

jak v boji by’, vojsk českých pán,

a šišák na hlavu mu dán.

V zemi to duní.

Hle, v ruce nahý stkví se meč,

hruď kryje krunýř s kalichem,

jak zvykl ondy řídit seč,

od nepřátel svou čistě zem;

a měsíc mdlou mu vrhá zář

na černý vous a bledou tvář...

V zemi to duní.

Kůň smutí, nehýbe se kůň,

a četa jezdců opodál

kol obstupuje drahou tůň;

hruď stesk jim svírá, vzdor a žal

a pějí: „Boží bojovník

všech žalů smrtí reků znik’!“

V zemi to duní.

A šišákem, hle, každý muž

v hrob vůdcův sype černou prsť,

a zas! Koňových plecí juž

ta hlína kryje lesklou srsť;

leč neřehtal, jen hlavu vznes’,

jak spěl by s jezdcem do nebes...

V zemi to duní.

Vždy nová píle, šišák pln,

zas vysypán a pln je zas,

prsť množí se jak příval vln,

a jáma ztrácí se jak čas,

již sáhá hlína jezdci v týl –

teď svit jej v posled pokropil...

V zemi to duní.

Rov srovnán; půda jako stůl,

leč nestal v práci s rekem rek,

vždyť jejich díla teprv půl;

hrob valem roste v pahrbek

a vypíná se výš a výš;

jest mohylou... Půl noci již. –

V zemi to duní.

A na mohylu zasazen

všem v pamět: vůdci, Sirotkům

je mladé lípy útlý kmen,

by zdobil předrahý ten chlum. –

V šíř lípa teď se rozkládá

a rov svým snětím ovládá –

V zemi to duní.

Té o mohyle praví lid:

„Když kvete bujná lípy snět

a měsíc kraji světlo skyt’,

lze na těch místech uvidět,

jak jezdec s lesklým šišákem

zří k české země úhlům všem...

V zemi to duní.

Pak objíždí svou mohylu

vždy úžej’, až se ztrácí v kmen.

Ztad přijde Čechům v posilu,

až svitne pravý čas a den,

na ukončení těžkých chvil,

a dobře bude! Čas by byl!

V zemi to duní.