V ZIMĚ.

Ó matko Země, bílým pláštěm kryta

ty dlouhým o jaru jak snem by zpita

teď klidně spíš.

Ó, zdali víš,

jak mnohá vráska v skráň tvou věčnou vryta?

Přec vždycky v nové jaro doufat smíš.

Až paprsk první tvoje stíny zvíří,

vše ozáří a zase s žitím smíří,

zříš všude hned

se rosu chvět,

až uslyšíš, jak skřivan v trylcích hýří,

na holé větvi spatříš zářit květ.

A duše ty, kde k tvému jaru brány,

kde paprsek je v tvoje pusté lány?

Ten dávno zhas.

A všude mráz

je kol. Kde květ? Co rosou na tvé rány?

Kdy k tobě slétne skřivan s písní as?