V ZIMĚ. (I.)

Ten strom, jenž ptáčat písněmi

a květem zanes’ tebe,

když v stínu jeho haluzím

jsi v modré patřil nebe –

Nebe, kde bílí mráčkové

se v květy rozvíjeli,

jež v slunci se jak stříbrné

a zlaté růže skvěly –

A lehký vítr v koberce

ty růže pestře snoval

a po blankytné obloze

roznášel, rozvěšoval –

Ten strom teď vzdechem listí lká,

jež na něm doumírá,

a mrtvé listí bouře zlá

pouť na dalekou sbírá. –

A modré nebe – modré oči –

když v nebe jsem se díval,

že ve vás zřím, že na mne zříte,

jsem, modré oči, mníval.

A modré oči, modré nebe –

teď kdybych ve vás hleděl,

už bych si nebe, modré oči,

teď ve vás nevyhleděl.