V ZIMĚ. (IV.)

Však ten vítr není lkání,

že co vypučely vesnou,

že co porozkvetly letem,

že ty květy svadlé klesnou.

A co svadlo, ať jen klesne

s větví, které přece žijí –

a ty písně naposledy

na to vzpomněly, co míjí.

A – když nové přijde jaro? –

Jak by přišlo? kdy by síly

mělo slunce na ty ledy,

kraj ten šírý, sněhobílý?

Šedé nebe, štědré nebe

nové sněhu sklady schrání:

uvěř pevně na smrt věčnou,

z které není z mrtvých vstání!