V zimě sami.

Ví strom, když svoje zlaté listy střese,

kam zažene je vichr v podjeseni?

sám smuten stojí v tichém zamyšlení,

o nových listech sní, jež máj mu nese.

Na mojich ústech když tvůj ret se třese,

kdo včerejší by čítal políbení?

Ó písně touhy! stichlo vaše znění

a v duši mé jest jako v spícím lese.

Až přijde jaro, strom se zaskví znova

a duše má snad mnohým vzplane květem

a mnohý sen se vtělí v písně slova.

Však v zimě sami dva si buďme světem!

Ó milenky mé ústa purpurová,

teď buďte vy mé lásky interpretem!